200 let tradic bitvy u Slavkova
„… Mohyla míru!…
vidím ty tisíce, kteří zde mřeli,
vidím ta krvavá zsinalá těla,
vidím ty ztrnulé, skleněné oči,
vidím ty k nebi vztyčené ruce,
vztyčené prosbou, zaťaté v muce… „
(Fr. Dohnal, Slavkovské slunce)
(Slavkov, Napoleon-Austerlitz, 1805-1931, sborník, str. 25-26)
TRADICE BITVY
Bitva u Slavkova z 2. prosince 1805 se stala významným mezníkem v dějinách Evropy. Její dopad na obyvatelstvo a na krajinu, velké počty mrtvých, raněných a zmrzačených mužů z různých koutů Evropy vyvolaly mnoho soucitu a každoroční pietní vzpomínky. Na 25 hromadných hrobech (Antonín PROCHÁZKA, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, 1931, str. 9) padlých i na hrobech těch, kteří ještě měsíce po bitvě umírali v nemocnicích na několika místech Moravy vyrůstala tráva a postupně přibývaly kříže.
Následovaly i další válečné události, které byly součástí celého období napoleonských válek. To ukončila bitva u Waterloo a Napoleonova doživotní deportace na ostrově svaté Heleny. .
Udržování tradic z různých historických období, péče o pohřebiště a připomínání si památky padlých je neodmyslitelnou součástí kultury národů. To se stalo základem činnosti postupně vznikajících spolků, kroužků, společností a klubů vojenské historie. Jejich činnost na slavkovském bojišti prošla svým postupným vývojem.
Popis tohoto vývoje docílíme sledováním běhu událostí, zdůrazněním spolupráce příznivců místní i vojenské historie a rekapitulací konaných akcí tak, jak je přinesl čas.
19. STOLETÍ
Jako první projevovali svoji pietu pozůstalí po padlých vojácích, po příbuzných a po spoluobčanech, zemřelých na epidemie a následky těžkých životních podmínek, panujících po bitvě. Byli to obyvatelé měst a obcí mezi Brnem a Slavkovem, kteří nad hroby stavěli první jednoduché dřevěné kříže. Později byly tyto kříže, a to i v jiných částech Moravy, nahrazovány pomníky kamennými a železnými. "Dřívější generace našich vesničanů nechávaly z piety půdu nad šachtami netknutou zarůstati trávníkem. Dnes upravují jejich povrch stromky a keři v úhledné sádky označené i mohylkami a nápisem o významu místa, jak učinili to v Křenovicích", sděluje nám Antonín Procházka. (Památky z bitvy u Slavkova r.1805, str.10, 1931)
Události z roku 1805 a roků následujících zapsali písmáci, učitelé a faráři do místních, školních a farních kronik. Svoje paměti psali nejen svědkové této události z okolních měst a obcí, ale i přímí účastníci konfliktu z řad vojáků a důstojníků.
Na území bývalého bojiště se neustále odehrávalo něco, co přímým svědkům tohoto válečného střetnutí a později i jejich potomkům nedalo na tuto tragickou událost zapomenout.
První zprávu o bitvě u Slavkova přinesla zvláštní příloha č. 98 Wiener Zeitung (Vídeňských novin) pod názvem Podrobná zpráva o bitvě u Slavkova již 6. prosince 1805. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, Karel Sáček, Ondřej Tupý, Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků, str.150, 2005) V lednu 1806 bylo poté, co odešla francouzská armáda, vydáno úřední nařízení, přikazující obyvatelům obcí na bojišti odevzdání všech zbraní za odměnu. (Antonín Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, str.10, 1931) Listina z archívu chrlického panství z 8. února 1806 dokladuje 301 padlých v katastrech obcí Dvorska, Hostěrádky, Chrlice, Rešov, Rychmanov, Šlapanice, Šternov, Újezd a Žatčany. (Napoleonské války a české země, 2001, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, str. 240) Už 20. ledna 1806 vydal majitel tiskárny v Krakově, vídeňský rodák a od roku 1786 brněnský podnikatel Josef Jiří Trassler s udivující rychlostí zápisky správce Trasslerova domu Kajetána Unterweegera. Unterweeger je o francouzské okupaci Brna a bitvě u Slavkova dopsal 12. ledna. V Brně potom vyšly až v roce 1883. (Ohlasy ze slavkovského bojiště, sborník, Jiří L. Bílý, 1984, str. 72) V únoru 1806 v Brně zemřel rakouský generální ubytovatel Franz von Weyrother (*1754 Vídeń+16. 2. 1806 Brno). Náčelník štábu spojené rusko-rakouské armády se po bitvě u Slavkova věnoval raněným vojákům a důstojníkům. V nemocnici v Brně se při epidemii nakazil a zemřel ve vysokých horečkách bez jakéhokoliv zájmu nadřízených. (Stanislav Wintr, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, 2007, str. 148, 155) Již v březnu 1806 byly z hrobu na samotě Silničná exhumovány pozůstatky pobočníka ruského cara Alexandra I. a Kutuzovova zetě Ferdinanda von Tiesenhausena (*1782+4.12.1805, manžel Kutuzuvovy dcery Jelizavety Michajlovny) a odvezeny "k věčnému odpočinku" do města Revalu. (dnes Tallin v Estonsku) Na přelomu dubna a května přišla na Moravu zpráva o tragické smrti víceadmirála Villeneuva, (Pierre Charles de V.,+22. dubna 1806 v Rennes) poraženého Angličany 21. října 1805 u mysu Trafalgar. V roce 1806 také vyšla kniha Adama Dietricha Heinricha von Bűlow (*1757+1807) o tažení roku 1805. Vojensko-politické hodnocení poukazuje na neschopnost zvláště ruských velitelů. (Dušan Uhlíř, Vojenská moc v průběhu napoleonských válek, str. 5) V roce 1808 byl císařem omilostněn a z brněnského Špilberku propuštěn podmaršál Karl Mack, vězněný za porážku a kapitulaci u Ulmu 20. října 1805. V září roku 1809 na slavkovské bojiště po bitvách u Aspern, Wagramu a u Znojma znovu zavítal císař Napoleon se svými vojáky. Císař objížděl svoje nedávné bojiště a údajně se také vyptával na zemřelého majítele hostince Pindulka Tomáše Grundsteina, u něhož pobyl před bitvou v roce 1805. (Počátky národopisu na Moravě, Richard Jeřábek, 1997, str.102) Moravské sněmy postupně řešily otázku náhrady škod způsobených válečnými rekvizicemi a vydržováním nepřátelské armády v letech 1805 a 1809 hlavně v brněnském a znojemském kraji. V roce 1813 se na známá místa vrátil obránce Santonu z roku 1805 francouzský generál Michal Marie Claparede. 11. listopadu 1813 byl zajat v bitvě u Drážďan a až do uzavření míru asi do poloviny následujícího roku strávil v brněnském vězení.
4. října 1818, tedy jen tři roky a několik měsíců po vítězství spojenců v bitvě u Waterloo (18. června 1815), byl v parku Františkov, v dnešních Denisových sadech, odhalen Památník míru. Monumentální obelisk připomíná vítězství spojeneckých vojsk nad napoleonskou Francií. Původní Alžbětínská třída, dnes Husova ulice, končila právě u tohoto památníku. Ten se stal dominantou jižní části Brna. 4. května 1819 v Brně zemřel rakouský generál hrabě Eugen Argenteau (*1741 Huy v Nizozemsku+1819). Válčil s Napoleonem v Itálii a potom sloužil monarchii v okolí Vídně. V letech 1804-8 velel vojenské posádce v Brně. (Stanislav Wintr, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, 2007, str. 41-42) V roce 1822 publikoval Carl Schönhals svoji stať Bitva u Slavkova 2. prosince 1805 v Österreichische Militärische Zeitschrift. Stejnou tematikou se zabýval ve druhé polovině 19. století i Moriz Angeli. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, str.150) Na počátku roku 1829 podnítil bývalý ruský voják Josip Andrejovskij (Jméno je rovněž uváděno jako Andreovskij, Andrejevskij) svou výpovědí před úředním správcem buchlovském panství Josefem Theodorem Gőhsingem první z mnoha dalších hledání ruské válečné pokladny. Ta byla údajně zakopána ruskou jednotkou Preobraženského pluku pod velením gardového poručíka Udoma. (Bár, Chromý, Plch, Urbančík: Záhada slavkovského pokladu, 2005, str.17)
Dvanáct sudů zlata a stříbra hledala státní úřední komise 19. dubna 1829. Bez úspěchu. Ruská komise se pokoušela nalézt poklad ještě v roce 1847, ruská skupina v roce 1927 a jednotka Rudé armády v roce 1945. Hledači pokladů po ní stále pátrali a jinak tomu není ani v současnosti. (Oldřich Růžička, Tajemství slavkovského pokladu, 2008, str. 56, 62, 63) Území, na němž se 2. prosince 1805 odehrála krvavá bitva navštívili v roce 1833 i představitelé panující habsburské dynastie a aristokracie. (Napoleonské války a české země, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, 2001, str. 245) Neuspokojivý stav pomníku u Malíkova domu, v němž na samotě Silničná skonal Ferdinand von Tiesenhausen, vedl Krajský úřad v roce 1835 k vybudování kamenného pomníku s litinovým křížem. O rok později při epidemii cholery byly otevřeny tři šachtové hroby v obci Zbýšov a pozůstatky padlých z bitvy spočinuly pod dřevěným křížem v jiném hromadném hrobě nad obcí Křenovice.
Snad jedním z prvních českých svědectví o francouzských válkách je dílko "Z mých pamětí" Jana Jeníka, rytíře z Bratřic. Poprvé vyšlo v roce 1838 a podruhé pak v roce 1947. (Richard Blatný, Napoleonská encyklopedie, 1995, str.149)
V závěru prosince 1840 přinesly moravské noviny informaci o exhumaci Napoleonových pozůstatků na ostrově svaté Heleny a po převozu jejich uložení v dómu pařížské Invalidovny. (15. prosince)
V roce 1841 putoval po slavkovském bojišti německý geograf a spisovatel Johann Georg Kohl. V roce 1842 vydal cestopis, ve kterém popisuje jeden svůj postřeh: "Na silnici poblíž Rousínova jsme si všimli dvou starých stromů, rozštípnutých a poničených kulkami a kulemi z velké bitvy. Tyto stromy jsou však pokryty čerstvou vegetací a jsou jedinými objekty, které nesou nějaké stopy konfliktu. Vše ostatní se navrátilo do původního stavu. Ony kopce, na nichž v den bitvy každá houština, každý val, každý keř představoval věc života a smrti, se navrátily ke své původní bezvýznamnosti. Pole dnes oplývá kukuřicí; hroby bojovníků byly znovu zasvěceny pluhu. Na poli nebyl vztyčen žádný pomník." (Cestovatelský postřeh ze slavkovského bojiště, Ondřej Tupý, www.austerlitz.org, 10. 10. 2006) 3. března 1845 byl obnoven pomník ruského důstojníka Nikity Sergejeviče Lunina na hřbitově v Holíči. Ten na zdejší faře zemřel 1. ledna 1806 na následky zranění z bitvy u Slavkova. Oprava se uskutečnila při návštěvě jeho sestry Kateřiny von Uwaroff. Na pomník byl doplněn německý nápis.
Neustálé živé vzpomínky pamětníků na dopady francouzské okupace v letech 1805 a 1809 dokládá článek v Týdenníku č. 1 z 25. května 1848. Píše o tom František Xaver Škorpík pod pseudonymem František Zhorský. Při diskuzi ve Vyškově o účasti ve všeněmeckém parlamentu se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem zaznělo od odpůrců moravské účasti: „Kdo pak nám pomáhal v roce pátém? Kdo v roce devátém? Němečtí knížata lízala prach nohou Bonapartových a Bavoráci proti císaři našemu bojujíce nejšerednější stopy v našich zemích po sobě zanechali – a to jsou ti lidé, kteří nás mají zesíliti?“ (Zdeněk Fišer, Listy z Bohdalic, str. 47, 2000) V roce 1849 vyšla v pražském nakladatelství J. Pospíšila první česká kniha o Napoleonovi. Autor Jakub Malý (*1811+1885) jí dal název "Napoleon Bonaparte, císař Francouzský." (Bulletin ČSNS č.39, březen 2008, První zmínka v české knize o bitvě u Slavkova, Jaroslav Kotulán, str. 47) Bez udání podrobnějších informací se traduje, že u Staré pozořické pošty nedaleko obce Kovalovice, ve vjezdu do usedlosti Emila Yacquiera, byla v "letech po bitvě" postavena přičiněním ruské hraběnky na paměť padlým takzvaná Ruská kaplička. (Alois Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, 1931, str. 40) Do katastru nemovitostí byla zapsána v roce 1851
24. července 1861 se narodil učitel Ignác Konšel, nepostradatelný a nejbližší spolupracovník P. Aloise Slováka při přípravě a stavbě Mohyly míru.. 21. září 1862 odpoledne navštívil hraběte Mitrovského v Sokolnicích císař František Josef I. Na zámku strávil dvě noci. Píše o tom kronika obce Jiříkovice. Na bojiště přijel také francouzský historik a politik Louis Adolphe Thiers, (profesor pařížské Sorbonny, předseda vlády r.1836, dal impuls k jednání o převezení Napoleonových pozůstatků z ostrova sv. Heleny do Francie, zdroj Stanislav Wintr, 26 maršálů Napoleona I., str. 174, 2004 ) který svým zájmem podnítil obnovení kaple sv. Antonína nad obcí Újezd. V roce 1865 zemřel v brněnském chudobinci ve věku 86 let brněnský žebrák Jean Baptiste Piquote (lidově Pikót). Podle pověsti se jednalo o francouzského vojáka, který v bitvě utrpěl zranění hlavy a ztratil paměť. (Směr, Šlapanice v ohni bitvy, A. B. Král, 1. 8. 1986, str. 4)
Na začátku 2. července 1871 si bojiště v doprovodu hraběte Vladimíra Mitrovského prohlédl i mladý rakouský korunní princ Rudolf se dvěma pobočníky. Doprovod mu dělali občané, školní mládež a jezdci na koních. (Sokolnice a slavkovská bitva, Sokolnice a hrabata Mitrovští, Karel Sáček, 2000, str. 23) V listopadu 1899 v Sokolnicích založilo 60 mužů Komitét pro zřízení pomníku na bojišti slavkovském. V květnu 1900 byla jako trvalá připomínka bitvy a souvisejících událostí instalována na západním průčelí Janova dvora deska ze švédského syenitu s českým a německým nápisem. Přítomni byli zástupci okolních obcí a spolků. Připomíná jednání rakouského císaře Františka I. s francouzským císařem Napoleonem u Spáleného mlýna. (viz www.uhrice.cz. Rok instalace desky 1900 uvádí v roce 1931 i Osvald Baráček, Krajem Mohyly míru na bojišti slavkovském, sborník učitelského sboru z Újezda, 1931) Autorem desky je brněnský sochař Jan Tomola (V rukopisu Jana Špatného z roku 1998 s názvem Císařská lípa je ale uvedeno, že sochař Tomola desku zhotovil v roce 1905).
STÉ VÝROČÍ BITVY
Pietní vzpomínky se neodehrávaly jen přímo na bývalém bojišti. Vždyť ranění z bitvy u Slavkova umírali v nemocnicích, rozmístěných po větší části Moravy. Pomníky byly postupně postaveny i zemřelým raněným například v nemocnici v Dlouhé Loučce u Uničova (1896), ve Valašském Meziříčí (1901), v Holešově (1905), ve Veselíčku u Přerova (1905) a na místě šarvátky v Kostelci na Hané (1930). V tom sehrály velmi kladnou roli spolky vojenských vysloužilců, hojně zakládané po prusko-rakouské válce v roce 1866. Jsou doklady o tom, že Spolek vojenských vysloužilců okolí prosenického uctil 4. července 1909 památku pohřbených vojáků u pomníku ve Veslíčku, k jehož vybudování také aktivně přispěl. Součástí pietního setkání byla i zábava všech přítomných na louce u pomníku. Pietní akt se opakoval 4. července 1911 mší svatou ve Veselíčku a průvodem k pomníku. (725 let obce Prosenice, 2000, str. 218)
Ale zpět ke stému výročí. V průjezdu bývalého primaciálního paláce v Bratislavě, ve které byl 26. prosince 1805 uzavřen mír, je od roku 1905 mramorová pamětní deska, která tuto událost připomíná. (Alois Slovák, Na bojišti slavkovském, 1922, str. 67)
Jako jeden z prvních si začal významným způsobem uvědomovat pietu a smutný osud hrdinů slavkovské bitvy brněnský katolický kněz a pedagog P. Alois Slovák. Do historie vešla jeho známá slova: „Byl pochmurný den listopadový .Zamyšlen kráčel jsem klikatou silnicí sám a sám - nevšímaje si venkovanů mne předbíhajících, vždyť i oni šli jako já - na hřbitov! Ten den zasvěcen byl památce věrných zemřelých - bylo dušiček. Můj Bože! Je-li pak kdo mezi námi, aby neželel a neoplakával někoho, kdo již tam za zdí hřbitovní dřímá svůj věčný, věčný sen! A proto jak kdo jen může, dnes navštěvuje drahého zesnulého, ozařuje jeho příbytek posledním světlem a modlí se vroucně a upřímně za klid duše jeho…
A přece - Bohu budiž žalováno - znám hřbitov, nesmírný hřbitov, čtyři hodiny cesty dlouhý, dvě hodiny široký, znám hřbitov, na němž odpočívají tisíce nebožtíků: synů, bratrův, otcův - a jejich hrobů nikdo nezdobí, jejich hrobů nikdo neosvětluje a na jejich hrobech se nikdo nemodlí…! Jsou to zapomenuté hroby padlých na rozsáhlém bojišti Prateckém…! Hřbitove pratecký - pole svaté! Svatým jsi proto, že sám nebeský hospodář o tebe se stará! Neboť nad tvými nebožtíky tak záhy svět zavřel paměť svou“.(Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str.142-143) Slovákův zájem o bitvu a úmysl na vybudování pomníku vyústil vydáním spisku z roku 1897 pod názvem „Bitva u Slavkova“ s mapkou bojiště. Vydal ho svým nákladem v počtu 2000 kusů a prohlásil, že čistý zisk bude použit „na zřízení důstojného náhrobního pomníku na hoře Pratecké“. (Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str.1) Náklad byl rychle rozprodán a tak po roce bylo na světě druhé vydání ve značném počtu 10 000 kusů. Vyšla v roce 1908 i v Paříži jako „Bataille d’Austerlitz“ v překladu profesora Luciena Leroye. (Sborník příspěvků k problematice koaličních válek a bitvy 2.12.1805, Jan Špatný, 1978, str.19)
Knihu Aloise Slováka ještě ve stejném roce přeložil do němčiny brněnský farář Clemens Janetschek pod názvem "Die Schlacht bei Austerlitz". Je třeba doplnit, že roce 1888 poprvé vyšla práce Adolfa von Horsetzkyho o válečných taženích v Evropě od roku 1792. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, Karel Sáček, Ondřej Tupý, sborník, 2005, str. 150) Spisek Bitva u Slavkova vydal i Karel Řezníček (*1837 v Brňanech u Vyškova), který byl od roku 1868 tajemníkem městské obce slavkovské a plán bitvy u Slavkova sestavil český žurnalista a vojenský spisovatel H. Kuffner (*1861 v Mirovicích). (Ottova encyklopedie)
KOMITÉT
Jak již bylo zmíněno, tak v Sokolnicích byl v roce 1899 ze Slovákova popudu založen Komitét pro zřízení pomníku na bojišti slavkovském. Stal se jeho předsedou. Bylo především Slovákovou zásluhou, že pro tuto myšlenku získal mnoho významných a vlivných mužů své doby.
V archivu Historického muzea ve Slavkově se pod evidenčním číslem M 132 nachází složka s abecedním, ručně psaným, seznamem 34 aktivistů Komitétu. Napsal jej, pravděpodobně mezi roky 1905 až 1907, P. Alois Slovák. Jsou v něm uváděni tito členové:
1. Beneš Tomáš, rolník a radní v Kobylnicích
2. Bělohoubek Ludvík, hostinský v Sokolnicích
3. Burjanek Josef, c. k. soudní rada ve Slavkově
4. Dvořák František, rolník v Sokolnicích
5. Dr. Eremiáš Albert, městský lékař ve Slavkově
6. Fügner František, správce cukrovaru v Sokolnicích
7. Haas Antonín, revírník v Sokolnicích
8. Charvát Josef, důchodní v Sokolnicích
9. P. Janetschek Clemens, farář v Brně
10. Jandík Julius, obuvník v Brně
11. P. Kelbl František, farář v Brně
12. Klaška Antonín, rolník v Sokolnicích
13. Kokeš Cyril, rolník v Praci
14. Konšel Ignác, nadučitel v Sokolnicích
15. P. Linkelhelt Adolf, arcikněz v Sokolnicích
16. Löw Emil, ředitel cukrovaru ve Slavkově
17. P. Mahel Jan, farář v Telnici
18. Martinek Jan, rolník a radní v Praci
19. Neubauer Alfred, důchodní v Sokolnicích
20. Novák František, centrální ředitel velkostatku ve Slavkově
21. Ptáček Adolf, ústřední ředitel statků v Sokolnicích
22. Raab Josef, disponent cukrovaru v Sokolnicích
23. Ryba Bořivoj, učitel v Hostěrádkách
24. Ryba Josef, nadučitel v Praci
25. Sekanina František, rolník v Sokolnicích
26. P. Slovák Alois, profesor v Brně
27. Sticha Jan, c.k. notář ve Slavkově
28. Stříž Vojtěch, císařský rada v Brně
29. Svoboda Adolf, nadučitel v Kobylnicích
30. Šenkyřík Josef, starosta v Praci
31. Šmíd Václav, starosta v Sokolnicích
32. Umlášek Antonín, místopředseda vojenských vysloužilců v Sokolnicích
33. Valníček Emerich, kupec ve Slavkově
34. Winter Robert, nájemce pivovaru v Sokolnicích
Kromě těchto velmi aktivních členů uvádí prof. Alois Slovák i ostatní členskou základnu. V ní pak jsou zastoupeni:
1. Boček Antonín, starosta z Blažovic
2. Boleslav Jan, starosta z Ponětovic
3. Božek František, starosta z Bedřichovic
4. Brzobohatý Florián, předseda vojenských vysloužilců vKobylnicích
5. Čermák František, majitel domu v Křenovicích
6. Čuda Tomáš, člen obchodního výboru ve Šlapanicích
7. David Josef, nadučitel z Měnína
8. Daněk František, starosta z Podolí
9. Eliáš František, starosta ze Žatčan
10. Fert Josef, starosta z Měnína
11. Fišer Pavel, rolník z Ponětovic
12. Foltl Matouš, starosta z Újezda
13. Frank Cyril, starosta z Holubic
14. Hafner Rudolf, ředitel cukrovaru ve Všetulech
15. Heger František, rodák ze Žatčan
16. JUDr. Helcelet Ctibor z Vyškova, člen říšské rady
17. Heilig Jan, předseda vojenských vysloužilců z Újezda
18. Homolka František, správce arcibiskupských statků v Olomouci
19. Hrabálek František, předseda vojenských vysloužilců ve Šlapanicích
20. P. Kašpar Josef, profesor z Brna
21. Kervitzer Karel, profesor z Brna
22. P. Kleveta Augustin, děkan z Prace
23. Král František, starosta z Telnice
24. Lang Antonín, nadučitel ze Žabovřesk
25. Lekavý Petr, pojezdný ze Sokolnic
26. Mrkvica František, radní z Telnice
27. Müller Vavřinec, starosta z Tvarožné
28. Pešl Antonín, starosta z Telnice
29. Skoupil Julius, mlynář z Bedřichovic
30. Spružina Jan, mlynář z Jiříkovic
32. Střelec Josef, starosta z Křenovic
33. Svoboda Šebestián, majítel cihelny
34. Šich Josef, ředitel kontribuční záložny
35. Šíra Inocenc, předseda vojenských vysloužilců v Telnici
36. Schön Maxmilián, c. k. místodržitelský rada z Brna
37. Štěpánek Augustin, starosta z Jiříkovic
38. Šufr Tomáš, radní z Telnice
39. Vymazal Petr, rolník z Kobylnic
40. Zeman Václav, starosta ze Šlapanic
K čestným členů Komitétu P. Alois Slovák řadí:
Arcivévodu Bedřicha, od roku 1905 protektora sdružení
c. k. polního zbrojmistra Mingazziho z Vídně
Karla hraběte Žerotína, c. k. místodržitele na Moravě
Vladimíra hraběte Mitrovského, c. k. komořího a majitele Sokolnic
Mons.ThDr. Pavla hraběte Huyna, brněnského biskupa
P. Korčiana Benedikta, opata rajhradského kláštera
Dr. Josefa Koudelu, šlechtice z Jelínkova a Pokojova, zemského a říšského poslance
JUDr. Sobka Františka, c. k. policejního radu a jmenovaného vládního komisaře výboru.
V celkovém seznamu zastupují členové Komitétu 16 obcí bojiště, chybí pouze Zbýšov. Dále jsou zde uvedeny osoby z městečka Slavkova, Šlapanic, Brna, Vyškova, Všetul a Olomouce.
V komitétu je výslovně uváděno deset rolníků, devět pedagogů, osm zaměstnanců velkostatku, šest kněží a šest živnostníků. Inteligenci včetně učitelů a kněží zastupuje 31 osob. Čtyři členy má Sdružení vojenských vysloužilců. (Jan Špatný, Výročí Komitétu pro zřízení památníku na bojišti slavkovském, Bulletin ČSNS, č.10, 3/2000, str. 24-26) Komitét se rozhodl postavit pomník, aby na „krvavém, opuštěném bojišti slavkovském slavila konečně také lidskost a úcta k mrtvým své vítězství“ (Hugo Sáňka, Budovatel Mohyly míru, sborník Mír, str. 41, 1945 ) Současně byl ustaven i ve Slavkově kroužek nadšenců se stejným programem. Celkový rozpočet pomníku byl stanoven na 100 000 korun.
Ještě nebylo ani sto roků od bitvy a Slovák pozvedl svůj hlas slovy: „Nezasluhují-li tito rekové, aby v zapomenutí nepřišli u nás ani u potomstva?... Kéž co nejdříve zdobí velebné mauzoleum vysočinu Prateckou, krví nesčetných reků prosáklou! Vhodnou zuajisté k tomu příležitostí byla by stoletá památka bitvy Slavkovské, kterou po osmi letech konati buideme.“ (Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str. 4)
V roce 1905 bylo sté výročí bitvy v obcích a městech slavkovského bojiště připomenuto velkými vatrami a v kostelech byly za padlé z roku 1805 slouženy zádušní mše.(Jan ŠPATNÝ, Napoleonské války a české země, sborník, str. 150) V Blažovicích uspořádala obec 17.–24. září v nově postaveném statku rolníka Václava Ondráčka archeologicko-ovocnickou výstavku. Exponáty byly předměty nalezené na bojišti. (Podrobněji nás o počtu exponátů informuje Alois Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r. 1805, str. 41, 1931)
Sté výročí bitvy připomenulo i zvláštní vydání časopisu „Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens“ pod názvem „Schlacht bei Austerlitz“, jehož autorem byl Walter Stocklaska. ( Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, Karel Sáček, Ondřej Tupý, 2005, str. 150)
MOHYLA MÍRU
Podle původní představy měl být památník na kopci nad obcí Prace dokončen v roce stého výročí bitvy, nejpozději v letech 1907 nebo 1908. Ale pražský architekt Josef Fanta dodal návrhy, ze kterých bylo vybíráno, až 23. října 1909.
Komitétem byla vybrána stavební firma. Stavitel Neděla zahájil stavbu 22. června 1910. Stavební dozor byl svěřen Ing.Vladimíru Fišerovi. (Napoleonské války a české země, 2001, sborník, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, 2001, str. 246)
21. srpna, tedy skoro přesně za dva měsíce, se u stavby Mohyly míru konalo slavnostní shromáždění. Přítomno bylo asi 3 500 osob. Mohli si za 22 haléřů koupit slavnostní odznak s národním kolkem. (viz dobový plakát)
Je všeobecně známou skutečností, že po několikaletých snahách zmíněného katolického kněze P. Aloise Slováka a jím založeného „Komitétu pro zřízení důstojného pomníku na bojišti slavkovském“ byla v letech 1910–12 postavena na prateckém návrší Mohyla míru. Jak píše Blahoboj Uhlíř "…na hoře 324 metrů vysoké, zvané Špičák." (Šlapanice u Brna, 1924) Ve sporech o vysvěcení kaple a zpřístupnění Mohyly míru vypukla I. světová válka. P. Alois Slovák čelil v roce 1917 snahám o konfiskaci kovového dvojitého kříže na vrcholu památníku, díla kovotepce Franty Anýže, pro válečné účely. (Napoleonské války a historická paměť, Hana Gernešová, Tradice vzpomínkových akcí na slavkovskou bitvu, sborník, 2005, str. 355) V roce 1917 naposledy vykvetla (Jakub Vrbas, Ždánsko, 2002, str. 500) a v roce 1918 uschnula památná lípa u Spáleného mlýna na uhřicku. (Jakub Vrbas , 2002, Ždánsko, str. 45)
Ve Sbírce vojenských příruček vyšel v roce 1921 v Praze v Přehledu válečného dějepisu druhý díl pod názvem „Války napoleonské“. Autory jsou instruktoři vojenské školy pro pěchotu v Milovicích Emil Otruba a Alois Carmine. Popisují organizaci a strategii francouzské armády včetně průběhu a hodnocení nejdůležitějších bitev.
Kulatá výročí připomínaly noviny a časopisy. V roce 1921 například obrázkový rodinný list „Rozkvět“ č. 10 připomenul na šesti stránkách sté výročí Napoleonova úmrtí 5. května 1821 na ostrově Svaté Heleny.
Moravské noviny z 20. září a Svoboda z 25. září kladně přijaly fundovanou publikaci Aloise Slováka Na bojišti slavkovském. Vyšla po důkladném studiu archívů v roce 1922. Příznivě ji hodnotil i belgický historik O. Petitjean a do francouzštiny ji přeložil M. Nahodil-Gavroy. (Sborník příspěvků k problematice koaličních válek a bitvy 2.12.1805, Jan Špatný, 1978, str. 20)
Mezinárodní situace a zahájení I. světové války způsobily, že Mohyla míru byla veřejnosti předána slavnostním aktem za přítomnosti desetitisíců lidí a oficiálních představitelů bojujících stran místo v srpnu 1914 až 25. března 1923. Spravoval ji Zemský cizinecký svaz pro Čechy, Moravu a Slezsko, se kterým Komitét splynul. P. Alois Slovák žil myšlenkou na padlé a na Mohylu míru jako pietní místo po celý zbytek života. V „Hovorech prof. Al. Slováka o Slavkově a Mohyle míru“(Sborník Napoleon Austerlitz 1805-1831) s prvním řídícím učitelem v Ponětovicích a významným funkcionářem Brněnské župy hasičské Bohumilem Šťastným P. Alois Slovák říká: „Já pro pomník navrhl jsem vrch pratecký (prof. Slovák důsledně opakoval „vrch pracký“), odkud Napoleon řídil osobně onu bitvu, když generál Soult smělým útokem od Ponětovic ke kostelu prackému dobyl Prace a celého návrší“, pokračoval prof. Slovák, ukazuje náhorní pláň nad Prací…
Kniha tvaroženského rodáka a ruského legionáře pplk. Emila Kalába z roku 1928 pod názvem „Bitva tří císařů“ popisuje bitvu u Slavkova s vojenskou strohostí a věcností. Kalába doplnili i někteří jeho současníci např. pplk. Jindřích Bubla a Holub a Petřík z Vojenské akademie v Hranicích kratšími pojednáními. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, str.151)
K Mohyle míru přibylo v roce 1925 muzeum a restaurace. Vláda na stavbu přispěla darem 100 000 Kč a zemská správa 60 000 Kč. Přispěli i dobrovolní dárci. (Napoleonské války a historická paměť, Hana Gernešová, Tradice vzpomínkových akcí na slavkovskou bitvu, sborník, 2005, str. 355) Stavbu řídil brněnský architekt František Odehnal. V dubnu 1929 jmenovala obec Prace P. Aloise Slováka za jeho zásluhy čestným občanem. (Prace a Mohyla míru, 2005, str. 45)
