Weyrother
Neznáme ani jeho portrét
Rakouský generál Franz von Weyrother (*1754+16.2.1806 Brno) se narodil v rodině ředitele Císařské jezdecké školy ve Vídni. Přesto ale jeho rodokmen nemohl konkurovat důstojníkům z urozených rodin. I tak se ale choval k ostatním povýšeně.
Po studiu na Inženýrské škole vstoupil v roce 1775 jako kadet do pluku maršála Lacyho. V roce 1777 se stal praporčíkem a v letech 1778-1783 sloužil v hodnosti podporučíka jako adjutant generálmajora hraběte Colloreda.
Během tureckých válek se v roce 1789 stal hejtmanem a brzy postoupil do armádního štábu.
Prokazoval houževnatost a usilovnost zejména v armádních štábech. Tam přesvědčoval svojí zdatností v ideologických vojenských otázkách, ve znalosti taktiky, strategie a v přípravě operačních plánů. Nadřízení pozitivně hodnotili jeho přičinlivost a aktivní přístup k plnění štábních úkolů.
V listopadu 1794 byl přidělen jako adjutant do štábu velitele mohučské pevnosti, kterým byl generálmajor Neu. Stal se respektovaným členem velení a pod jeho velením odrazili vojáci během zimy 1794 řadu francouzských útoků.
Dispozice pro habsburskou armádu už dával ve vítězné bitvě u Hartmühle (1795). Za to získal Řád Marie Terezie. Bojoval v prohrané bitvě u Arcole (1796). Přesto ho nadřízení kladně hodnotili.
Po vítězné bitvě u Magnana se stal plukovníkem. Pro rozpory s generálem Antonem Zachem (*1747+1826) byl přeložen do Tyrolska, ale ještě před bitvou u Novi se do Itálie vrátil jako člen štábu Suvorovovy (polní maršál Alexandr Vasilijevič hrabě Suvorov-Rymický) spojenecké armády. Potom sloužil Rusům jako náčelník generálního štábu ve Švýcarsku.
Díky svému agresivnímu plánování operací byl ke konci roku 1800 jmenován náčelníkem štábu arcivévody Jana. Tažení ale skončilo porážkou u Hohenlinden (1800). Po skončení války se stal plukovníkem pěšího pluku č. 7. Jeho kariéra stoupala pozvolně, generálmajorem se stal až v roce 1805 ve svých 51 letech.
Před bitvou u Slavkova byl jenom málo známým generálem. Měl původně zastávat funkci náčelníka štábu Tyrolské armády. Ruské velení si ho vyžádalo jako styčného generála. Doprovázel Volyňskou armádu rakouskou Haličí, Slezskem a Moravou. Po porážce u Ulmu byl odstaven generál Mack a místo něho se stal velitelem vojsk v prostoru Dunaje a náčelníkem štábu spojenecké armády.
Vrchním velitelem spojeneckých vojsk se po dohodě obou císařů stal generál Kutuzov. Zbytky rakouské armády se spojily s Rusy a vytvořily na Moravě silnou armádu. Weyrother ještě počítal s příchodem armády pod velením arcivévody Karla, operující v Itálii i s armádou arcivévody Jana, který měl v Tyrolsku hlídat dění v jižní části Rakouska. Ferdinandova armáda v Čechách kontrolovala dění ze strany nerozhodného Pruska.
Weyrother už v olšanském táboře u Olomouce viděl rozdíl v podmínkách obou armád: “Nepřátelská armáda se zotavuje v teplých pokojích při plné míse a poháru. Rusko-rakouská armáda stojí na holém návrší bez nejmenší ochrany před větrem a vánicí. Musí si dopravovat dříví z týlu až ze vzdálenosti jedné hodiny a příděly chleba z omezeného prostoru údolí mezi Mladčí a Tovačovem a dále z neschůdných slezských hor a z té části olomouckého a přerovského kraje, kde nás už neohrožuje nepřítel, stačí-spolu s tím, co se upeče v Olomouci-krýt potřebu armády sotva z poloviny…“
Weyrother vypracoval plán dalšího postupu spojenecké armády. Na poradě před odchodem spojenců z Olomouce byl přijat jeho plán, schválený předtím císařem a carem. Přednesl ho na poradě večer před bitvou na poradě štábu: „Zaujmeme pozici, která ohrozí jejich spojení s Vídní, a přinutíme je bez boje opustit Brno a stáhnout se za Dyji. Jestliže by pak tento strategický manévr, mající ohrozit nepřátelskou operační linii, neměl očekávaný úspěch, pak využijeme výhody našeho vlastního postavení a početní převahy k tomu, abychom rozhodným útokem na jeho pravé křídlo vytlačili protivníka z jeho pozic a odrazili ho na cesty ke Znojmu. Pak ale rychlým postupem silných oddílů zleva v kombinaci se sborem arcivévody Ferdinanda, jenž je před Jihlavou a s nímž se spojíme, přinutíme nepřítele k ústupu neschůdnými kopci u Kremže.“
Na to, aby se velitelé s tímto plánem seznámili, bylo málo času. Po známém průběhu bitvy opanovali bojiště odpoledne 2. prosince Francouzi. Francouzský emigrant v ruských službách a účastník bitvy generál Alexandre Langeron (*24.1.1763 Paříž+16.7.1831 Oděsa) píše ve svých pamětech o Weyrotherově smrti na počátku roku 1806 v tom smyslu, že zemřel ze zatrpklosti a z neštěstí, které prožíval po porážce. Přenesl tak odpovědnost za porážku na jeho hlavu.
Francouzký generál Thibébault byl v bitvě raněn. Léčil se v Brně. Tam se s Weyrotherem setkal. Ve svých pamětech uvádí, že byl sklíčený, ale upravený a působil důstojným dojmem. O carovi Alexandroví I. hovořil s obdivem. Porážku v bitvě zdůvodňoval nepříznivými okolnostmi a o Kutuzovovi a ruské armádě hovořil velmi rozhořčeně. Na jejich stranu měl mnoho výčitek a výhrad jak po straně organizace bojové činnosti, tak k jejich chování k obyvatelstvu. Kutuzov byl podle něj příkladem v přezíravosti k Weyrotherovým dispozicím.
Po bitvě věnoval Weyrother veškerý svůj čas péči a ošetřování vojáků a důstojníků, léčených v Brně. Patřil mezi ty, které postihla tyfová epidemie, na jejíž následky ve vysokých horečkách 16. února zemřel. Nevzbudilo to žádnou pozornost. Všichni měli jiné starosti a asi už byli otupělí množstvím mrtvých ve svém okolí.Není známý žádný Weyrotherův portrét.
(Stanislav Wintr, Napoleon proti monarchům a vojevůdcům, 2005, str. 149-155.Dušan Uhlíř, Slunce nad Slavkovem, 2000, str.203,227. David Hollins, Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815, 2007, str. 52-53)
Ukázka z připravované knihy.
