Vzpomínky prof. Pavla Štěpánka
Vzpomínky Pavla Štěpánka
(*20.2.1890+1.8.1970)
Pavel Štěpánek se narodil 20. února 1890 v Blažovicích č. 18. Po absolvování klasického gymnáziu pokračoval na hospodářské škole v Přerově. Po ukončení studií pracoval jako hospodářský úředník velkostatku v Týništi nad Orlicí. Odtud po krátkém působení přešel na velkostatek do Sokolnic kde pracoval jako správce centrální sýpky. Poté byl správcem kobylnického dvora. Po I. světové válce, ve které bojoval v Srbsku, Haliči a v Itálii, nastoupil jako správce kobylnického a do roku 1921 sokolnického dvora. V roce 1919 složil v Praze předepsané zkoušky a byl jmenován profesorem. Od roku 1921 do roku 1932 byl profesorem a ředitelem Hospodářské školy v Tršicích na Olomoucku a potom do roku 1951 v Holešově. V Tršicích i v Holešově byly za jeho působení postaveny nové školní budovy a v Holešově byla vydána publikace „Skopalíkův památník“, připomínající významného moravského vlastivědného pracovníka a poslance. Napsal řadu odborných článků o zemědělství a publikoval je v časopisech. Jeho dva synové vystudovali vysokou školu a stali se lékaři. V letech 1956 a 1957 sepsal na základě unikátních archívních materiálů z archívů hrabat Dietrichsteinů i z dalších zdrojů rozsáhlé třídílné pojednání pod názvem „Panství Blažovské“. Uvádí v něm podrobné informace o historii a lidech z Blažovic a okolí. Myslím si, že tento zdroj informací můžeme blažovickým jenom závidět. Je škoda, že práce Pavla Štěpánka nebyla vydána například formou brožury pro poučení nejširší veřejnosti. Z tohoto obsáhlého díla vybírám pasáže které mě zaujaly.
Autor se zabýval i dobou napoleonských válek. Píše, že brambory dovezené z Ameriky pomohly zabránit hladu zvláště ve válečných dobách. „K nám mohly přijíti tak kolem 1770, nesměle a ojediněle, takže záznamů jsem o nich nalezl až 1805, kdy uvedeno kolik jich Napoleonova armáda u nás rekvírovala. Bylo to uvedeno v mírách: Šlapanické vrchnosti lenního panství tamějšího 800 mír, poddaným šlapanickým 394 mír a jiříkovickým 91 mír, celkem 1285 mír.“ Události spojené s bitvou u Slavkova zažil v Blažovicích v letech 1802-1814 učitel Engelbert Ader i známý „šiřitel knih“, zbožný Šebestián Kubínek. Narodil 1. ledna 1799 v Blažovicích a z dění ve vsi na konci roku 1805 si přes svůj mladý věk řadu událostí pamatoval. „…V době válek byl kontingent branců zvláště vysoký. V době válek Napoleonských byl vojínem kdo měl dvě ruce a dvě nohy. Ti kteří zůstali doma, jezdili na vojenskou přípřež, neboli profant, čili fyršpon…“ „…Vojáky z válek Napoleonských /1799-1815/ z Blažovic zjistiti nelze. Našel jsem jen v sokolnickém archívu, že r. 1834 dne 30. 9. byl dán „Abschied“, t.j. propouštěcí vysvědčení o spouštění od vojenské služby, těmto kapitulantům. Je zřejmé, že to byli oni, kteří svými dvaceti neb třiceti roky, pro vojenskou službu vhodnými, do napoleonské doby zapadali. Byli to s označením čísly /asi pořadovými ze seznamu/: 45. Jan Kašpařík, 46. Josef Kašpařík, 47. Antonín Ondráček, 85. Antonín Paulík, 87. Lorenc Ryšavý, 91. František Žochrla, 104. Matyáš Štěpánek, 105. Mikuláš Štěpánek, 143. František Štěpánek. Jan Kašpařík a Josef Kašpařík byli prastrýci našich Kašpaříků. Jan Kašpařík nar. 1786, ještě na obecní kovárně č. 22, zemřel 1851 na č. 41, jako penzionovaný strážník na Špilberku /asi vězňů/. Antonín Ondráček byl synem půlláníka Františka Ondráčka č. 13. Narozen 1789. Sloužil u Savojských dragounů. František Ondráček, bratr předešlého, nar. 1792, sloužil u dělostřelců I. baterie Františka Karla. Antonín Paulík, nar. 1790, byl synem půlláníka Pavla Paulíka z č. 8. Lorenc Ryšavý, nar. 1785, na č. 27, byl synem Jakuba Ryšavého. Z vojny přišel r. 1810 předčasně jako částečný invalida. František Žochrla, syn Fabiána Žochrly, familianta p.č.56. Matouš Štěpánek, pocházel z č. 18, vojín pěšího pluku generála Lindenaua. Mikuláš Štěpánek, pocházel jako předešlý z č. 18. Sloužil u kyrysarů. Za bitvy u Slavkova byl ještě u rodičů v Blažovicích, ale r. 1809, za bitev na Dunaji, u Ošprů a Vagrámu byl již kyrysníkem a snad tam již bojoval. Bezpečně však víme, že r. 1812 táhl se 30 tisíci rakouskými vojáky, pod generálem Švarncemberkem s Napoleonovou velkou armádou na Moskvu, odkud po zmateném ústupu a nezměrných ztrátách vojska Bonapartova následovala r. 1813 jeho porážka u Lipska...“ „Roku 1813 nechal však Pavel Urbánek připsati půllán nevlastnímu synovi Matoušovi, pořád se značnými pasívy. Matouš byl dlouhá léta ve válkách Napoleonských u vojska, u zeměbrany u pluku generála Lindenau – a tu když se vrátil, třicetiletý a oženil se, nastala mu zase starost a práce, tu on v nepohodách jara 1836 zemřel zápalem plic.“
Profesor Pavel Štépánek připojuje přehled průměrných cen obilí v Čechách v letech 1800-1850 podle knihy pedagoga a agrárního odborníka Viléma Teklého (*1848+1925). Ceny jsou za 1 hektolitr v rakouských korunách. Z toho vypisuji roky 1804-1818: Rok Pšenice Žito Ječmen Oves 1804 9,60 7,62 5,52 3,26 1805 16,82 14,86 11,10 5,72 1806 12,40 10,44 8,10 4,36 1807 10,54 7,96 6,50 4,20 1808 13,92 9,50 7,48 5,50 1809 14,12 11,16 8,82 6,14 1810 16,72 12,59 10,66 7,42 1811 23,36 16,84 13,76 7,78 1812 14,06 9,28 7,84 4, 98 1813 10,44 6,34 4,78 3,16 1814 13,18 8,58 6,54 4,58 1815 17,44 13,14 8,56 5,30 1816 25,96 22,28 15,64 8,10 1817 33,72 28,20 21,30 9, 04 1818 13,02 9,70 7,28 4,20 Z tabulky je patrný vzestup cen v době koaličních válek a prudký pokles v roce 1818. Následující věty se budou určitě velmi dobře číst občanům Tvarožné. Věřme, že si je se zájmem přečtou i ostatní. „Tvarožná je prý podle slov básníka Petra Bezruče nejhezčí venkovskou obcí na Moravě. Je to obec se svým širokým návsím, jímž protéká potok, jistě pěkná. Její hlavní okrasou je však vysoko položený, slohově provedený kostel a pak Kopeček. Tvaroženský Kopeček sehrál v minulosti jistě mnohdy důležitou roli. Bylo to nejen v ohledu vojensko-obranném, ale i náboženském. Nábožensky byl jistě již odedávna místem posvátným. Úcta i v tomto směru sahá tu pravděpodobně již do dob pohanských. S tím přešla do doby křesťanské i setrvačností, jež u náboženského života je tak výrazná a pevná. Úcta a posvátnost přečkaly tu později změny, vyměníce jen smysl, náplň a zevní projevy, podstatu.Tak přečkaly mnohá staletí a udržely se až dosud. To platí o Kopečku a do jisté míry i o okolí Starých Blažovic, označené oním, nám již z r. 1793 známým kříže v Úlehlích. Tvaroženský kopeček absolutní výška 306, relativní 76 metrů vyčnívá nad okolí jako homolovitá kupa, na severu ostrého srázu. Na vrchu je Mariánská kaplička a kolem ní náhorní rovinka, jejíž část je obehnána rozrušeným trojnásobným valem, který prý povstal r. 1805 za bitvy u Slavkova, kdy toto místo bylo obsazeno 17. lehkým francouzským plukem s 18 děly pod velením Clapareda s úkolem chrániti levé křídlo Napoleonovy armády. O tomto názoru vyjádřil však moravský archeolog Dr. Červinka pochybnosti, uváděje, že to neodpovídá tehdejšímu způsobu boje. V době bitvy 1805 nebyl Kopeček stromy zarostlý. Jeho osázení bylo provedeno až v letech 1888/9 zásluho tvaroženského faráře spisovatele Václava Kosmáka a za přispění hraběte Belcrediho (Líšeň). Uvádí se však, že v době tohoto zalesnění byly tu velmi četné pařezy, čemuž je prý asi připsati to, že se tu lesní stromy uchytly, zatím co podobný pokus na podobných, ale holých místech u Šlapanic selhal. Kopeček z pahorkatiny Drahanské vysočiny a jejich lesů vysunut, hledí do šířky a dálky malebného Dolnomoravského úvalu. Sráz i pozvolněji stoupající povrch jsou porostlé stromy a pestrým rostlinstvem, posledním zde zachovaným zbytkem z někdejší stepní flóry našeho kraje. Celek působí kouzlem vzhledu, tichého klidu a odlišnosti od okolí. „K roku 1786 císař Josef II. pouti ke kapličce zakázal a kapli zrušil. Majetek její připadl kostelu ve Tvarožné, zasvěcenému sv. Mikuláši. Lid však ke kapličce chodit nepřestala rozkaz ke zboření vykonán nebyl. Dne 19. listopadu 1805 přitáhlo francouzské vojsko na Kopeček. Vojáci pobořili a místo trojím valem opevnili. Z kapličky zůstala jen dřevěná soška, která byla uschována ve sklepě v Sivicích. Po válce se začaly šířiti o této sošce nepravdivé pověsti. Byly sem konány poutě a vyprávělo se o zázracích. Návštěvníci přicházeli přečasto více ze zvědavosti, než ze zbožnosti. Církev vyslala komisi by zjistila, co je na těchto pověstech pravdivého. Ukázalo se že byly klamné a nepravdivé. Proto byly poutě na Kopeček církevními úřady zakázány a soška Panny Marie byla přenesena do farního kostela. Roku 1831 zuřila na Moravě morová rána. Byla to zřejmě cholera, nemoc stejně hrozná jako nakažlivá. I farnost tvaroženskou postihla. Tehdy si lidé vzpomněli na mocnou ochránkyni Pannu Marii Sněžnou a tato zbožnost učinila, že kaple na Kopečku, v té době již hodně zchátralá, byla obnovena, při čemž bylo usneseno, že den 5. srpna, tj. svátek P. Marie Sněžné, bude slaven v kostele tvaroženském, načež neděli po té, bude pouť a hned příští neděli odpoledne půjde každoročně procesí z tvaroženského kostela na Kopeček. Tak byla kaplička t. r. vybudována nákladem 258 zl. a od r. 1832 bylo pak postupováno s pobožnostmi tak, jak je zde naznačeno. Když se na morovou ránu /choleru/ zapomnělo, děkovali poutníci za šťastné ukončení žní. Když se postavil nový kostel, usiloval P. Kosmák o to, aby soška, která sem r. 1806 z Kopečku přenesena, byla postavena na hlavní oltář. Soška tak byla poslána do Grodenu v Tyrolích na opravu. Rozpadla se však na prach a dle originálu byla zhotovena soška nová.“ Pavel Štěpánek připomíná také známou selku Barboru Kubínkovou, která v roce 1805 podle pověsti zachránila Blažovice. O její dceři, jeho prababičce, Ludmile Crhové rozená Kubínkové z domu č. 16, píše: „Tehdy, r.1805, to bylo děvčátko, jež nosilo po bitvě raněným „za Zahrádkami“ ještě ležícím vojínům ve džbáně vodu. Narodila se 1796.“ Ludmila Crhová zemřela na choleru 9. srpna 1866 a před smrtí se modlila francouzsky Otčenáš, tak jak ji to naučila její matka Barbora. Byla první z Blažovic, kdo na tuto nemoc zemřel a tak je také zapsána v knize zemřelých na tvaroženské matrice. Ještě přidám jeden vojenský příběh z díla Pavla Štěpánka. I když už není z období revolučních a koaličních válek. V říjnu revolučního roku 1848 jel císař Ferdinand Dobrotivý v doprovodu arcivévody Františka Josefa do Olomouce. Tam mu 2. prosince předal císařské žezlo. Císařský průvod směřoval ze Židlochovic, kde urození cestující s doprovodem nocovali, přes Blučinu, Měnín, Telnici, Sokolnice, Praci a Blažovice na císařskou silnici a po ní do Olomouce. Vedl ho jiříkovický občan Jan Paulík, který dobře znal zdejší cesty. Měl hodnost desátníka. Průvod provázel oddíl kyrysníků. V té době jiříkovičtí pořádali hon a zrovna odpočívali u silnice z Prace do Blažovic. Císařský průvod se na návrší zastavil v domnění že jsou to vzbouřenci, kteří císaře chtějí přepadnout. Paulík přijel za odpočívajícími, představil se a ptal se jich, co zde dělají. Spolurodáci jej poznali. Nařídil jim jménem císaře aby pušky a klacky odložili do brázdy a šli před průvodem do Blažovic, kde se chystalo uvítání. „Blažovičtí čekali – s hudbou u Voříšku, to je u panské nivy, přibližně proti současnému hřbitovu. Byl přítomen i tvaroženský farář Mayer, zemřelý v roce 1850. Když se císařské kočáry dostaly na Svárov, přibližně tam, kde je dnes transformátor, kde se vzali tu se vzali dva holubští rolníci Andrysík a Černý, kteří se hleděli protlačiti, beranice smeknuté (bylo to 13. října) až ke kočáru císaře. Byli však zadrženi a tu oni volali: „Vaše Veličenstvo, bude robota zrušena“!? „Přestanou nám ty panský povinnosti!?“ Z průvodu jim bylo řečeno: „Ano, robota i panské povinnosti přestanou“, při čemž byli vytlačeni mocí z blízkosti krytého uzavřeného kočáru, kde se jím jen malinko záclonka okna poodhrnula. Nevzbuzovali asi důvěru. Byli v dlouhých halenách, v obličeji, jak to bylo tehdy zvykem, neupraveným vousem zarostlí.“ Jan Paulík se za několik roků vrátil z vojny domů. Na vojně sloužil 14 roků. Ve vesnici mu jinak neřekli než kaprál Paulík a jejich domu „U kaprálů“.
František Kopecký
