Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

O historickém návrší Santon

14. 2. 2011

Historie kopce

 

     Přírodní dominantou jihozápadního okraje katastru Tvarožné je z daleka viditelný kopec,  připomínající přilbu. Obyvatelé vesnice, nacházejícící se u jižních výběžků Drahanské vrchoviny, mu nejčastěji říkají Kopeček. Přespolní ho označují jako Tvaroženský kopeček.

     Pravděpodobně nejstarším jménem této významné lokality je Padělek. Toto pomístní jméno se svým vývojem vytrhlo z obecné srozumitelnosti, takže ani někteří současní obyvatelé nechápou jeho skutečný význam. Podle Jana Skutila je tento výraz pojmenováním polnosti tvořící součást rozsáhlejšího pozemku, rozděleného několika majitelům. Teprve později (podle Matějka) získalo toto slovo význam jako označení menšího pozemku přiděleného k obdělávání. Bylo zřejmě odvozeno od slova díl. Ještě později etymologie názvu souvisela se slovesem dělat a byl to výraz pro velmi pracné, ale málo výnosné parcely. V našich vesnicích se při přeměňování padělků na úrodnou půdu a při jejich pozdějším obdělávání podíleli svojí prací většinou ti nejchudší z místních usedlíků.

     Na východní Moravě a části Slovenska se pojmenování Padělek často užívalo ve významu kopec nebo vrch, což se potvrzuje i v tomto případě. Jméno se na našem venkově začalo v hojnější míře užívat v 15. a 16. století a poté znovu ožilo po třicetileté válce.

     Výskyt jména Padělek nebo Padělky byl častý i v naší obci a okolí. Vždyť josefínský katastr uvádí ve Tvarožné čtyři trati s tímto jménem. V okolí se Padělky nazývá trat mezi Blažovicemi a Jiříkovicemi na levém břehu potoka Romzy. Padělky a Padělky pod mostem jsou trati poblíž Horákova i svažité pole nad rybníkem ve Viničných Šumicích.

          Dalším kdysi používaným označením pro dnešní Santon je pojmenování U kaple. Tento název je starší a méně známý. Souvisí nejspíš s malou kaplí, zasvěcenou Panně Marii Sněžné na jeho vrcholku.

     Samozřejmý je i název Napoleonův kopec. Užíval se od roku 1805 přibližně do padesátých let našeho století a ojediněle se s ním setkáváme dosud.

     Dnes se nejčastěji užívá název Santon. Tak je také kopec označen na mapách a pod tímto jménem ho znají i zahraniční návštěvníci. Podle názoru P. Aloise Slováka, jednoho z prvních historiků bitvy tří císařů a iniciátora stavby Mohyly míru na prateckém návrší, dali kopci jméno Napoleonovi vojáci v roce 1805. Připomínal jim podobné návrší z jejich egyptského tažení v roce 1798. V arabštině je toto slovo pojmenováním svatého muže nebo poustevníka, ale je ho možné vysvětlovat i jako kaple s hrobem mnicha.

     Pravděpodobnější ale je zkrácené Saint Antoine – Svatý Antonín. Jedna hypotéza udává, že francouzští kartografové zaměnili Tvaroženský kopeček s kaplí na jeho vrcholu na levém křídle francouzské armády ve slavkovské bitvě s kaplí sv. Antonína u Újezda na straně opačné. A tak je možné, že název Santon používáme kvůli dávnému omylu.

P. Slovák ve své publikaci Bitva u Slavkova používá i názvy Výšina tvaroženská a Tvaroženský kopec.

     Dnes používané názvy, uváděné i na současných mapách, nám označují jako Santon vrch s kaplí. Nižší část návrší směrem k budově bývalého mlýna je pojmenována Kopeček.

 

Názvy částí Kopečku

 

     Některá jména různých částí Kopečku, pocházející z doby dávné i nedávné, jsou méně známá i místním lidem. Jsou mezi nimi názvy jednotlivých částí návrší, které byly již téměř zapomenuty. V Pamětní knize obce Tvarožny se dovídáme, že část stráně svažující se k obci se jmenuje První liští, a to až po hřbet skály vyčnívající z ní směrem k Vinohradům. Jménem liští bývalo označeno hned několik území, a to nikoliv podle lišek, ale zřejmě podle dříve hojně rostoucích lískových keřů. Nad touto strání je úzký vrchol mířící ke vsi. Výběžek skály na jeho konci byl nazýván Drdola. Druhá část severní strmé stráně pod kapličkou se jmenuje Druhé liští. Pokračuje až po skalnatý výstupek, kterému se říkalo Švábova skála, protože tento občan z ní kdysi lámal kámen. V této stráni je také malá plošina se skalnatou stěnou. Tomuto místu se dříve říkávalo U tří borovic. Později tu stávala hrubá stavba junácké chaty a tak se vžil název U junáka. Dnes už není po stavbě a po tomto jménu ani památky. Další část stráně od Švábovy skály až po žleb pod mlýnem se jmenuje Třetí liští.

     Spodní část žlebu v místech, kde dnes rostou modříny, míval název Boří a žleb sám byl nazýván Houpačka nebo Kolíbka. Další část této strany Kopečku se jmenuje Na skalách a táhne se až ke skále, odedávna nazývané Hrubá skála. Nad touto skálou je rovina, o které víme, že byla součástí pozemku, na které mívalo cvičení jízdní vojsko rakouské armády (doloženo roku 1885). Dnes je náhorní rovina Hrubé skály spoutána asfaltovým krunýřem dálničního odpočívadla a stav přírody v jeho okolí nám ukazuje, jak krutou daň platíme za civilizační vymoženosti.

     Před mlýnem býval obecní lom na štěrk, používaný na opravu cest ve vsi. Ten již před mnoha lety zanikl a byl zavezen. Na Kopečku se pásával dobytek a někdy i koně, když bylo v nížině Pod kopečkem mokro. Koně se pásali i Pod kopcem, V Dílích a U lesa. Byli ale vyváděni jen v neděli nebo v noci. Pásl je hutař. Za odměnu dostával pecen chleba a zřídka i peníze.

      Postupem času obyvatel přibývalo a mezi majiteli dobytka vznikly neshody. Proto bylo v létech 1881-85 v obci dohodnuto, že nížina Pod kopečkem se ponechá na louky. Cesta, která tehdy vedla blíže panského pole, se posunula pod severní stráň a nížina, která byla hodně suchá a na louku se nehodila, byla rozdělena na díly a dána do pronájmu.

     Na sever od pastvisek bývala do roku 1895 obecní cihelna. Naproti ní končily louky určené pro pastvu s náspem zvaným Sklep. Další louku jménem Obecnica poblíž Hrubé skály užíval ten, kdo živil obecního býka. Jednu louku zvanou Rybník zase vyměnil, jak ještě starší lidé ještě na konci 20. století pamatovali, líšeňský velkostatek za část pole zvanou Pastviska.

     O celý Kopeček a nížinu i s loukou Rybníkem se před dlouhými léty vedl mezi obcí a velkostatkem spor. Skončil ve prospěch občanů Tvarožné. Starousedlíci, kteří Kopeček neměli připsaný gruntovně, jej pak ponechali obci. Dnes je tedy Kopeček majetkem obce.

     Nížina pod kopcem bývala velmi nerovná. Byl na ní močál s vyvýšeninami. Dokud nebyl potok regulovaný, rozlévala se při větších deštích a jarních táních sněhu voda z břehů. Přinášela na přilehlé pozemky bahnitý nános nebo tvořila výmoly. O nerovnosti nížiny svědčí zápis z obecní kroniky. Říká se v něm, že vedle louky patřící faře měla nížina takovou hloubku, že i při suchu „pasoucí se kůň v tom místě nebyl vidět z místa jiného“.

     Kopeček je zalesněn. V dřívějších dobách býval porostlý hlavně duby, habry a lískovými keři. Ve starých pramenech se dochoval záznam o tom, kolik zaplatil za dubovou hřídel z dubu na Santonu mlynář z nedalekých Jiříkovic. Těžbou stromů ubývalo. V jedné kapitole Pamětní knihy obce se dočteme, že: „...staré stromy se postupně vykácely a mladým se nevěnovala pozornost. Nepřispívalo ani pasení dobytka“. V té době byl Kopeček porostlý keři a travou, stromy jen málo.   Tento neutěšený stav byl napraven v letech  1888-90, přičiněním tvaroženského faráře Václava Kosmáka a starosty obce Jana Blaháka. Sám Václav Kosmák, který do Tvarožné nastoupil 8. prosince 1877, byl náruživým včelařem. Z jeho popudu byly na jižním svahu vysázeny akáty a na severním svahu Kopečku jehličnany, borovice a modříny. Jak k tomu došlo? Po nástupu do tvaroženské farnosti jel jednou Kosmák kolem vymýceného návrší s majitelem panství hrabětem Egbertem Belcredi. Hrabě Kosmákovi řekl, že kopec byl ještě před několika lety zalesněn a že by bylo krásné, kdyby se tak znovu stalo. Kosmák prohlásil, že se o opětovné zalesnění přičiní.

Hrabě odpověděl: „ Neznáte našeho lidu. Pro dobrou věc jsou náramně chladni. Podaří-li se vám ten kopeček zalesniti, pak před vámi hluboko smeknu klobouk“. Kosmák požádal hraběte o sazenice. Hrabě mu připomenul možné budoucí potíže a zároveň přislíbil pomoc panského zahradníka.

Kosmák o tom později napsal: “A skutečně proti mému nadání stavěly se mi v cestu velké obtíže, ale díky mojí nezlomnosti a dobře vypočítaným spravedlivým úskokem podařilo se mi přece, že roku 1888-9 velká část kopečku zalesněna“.

  Kopeček je také významnou botanickou lokalitou. Díky osmdesáti druhům teplomilné květeny byl   vyhlášen chráněným územím.

 

Santon a Tvarožná

 

    V minulosti býval Kopeček oblíbeným cílem výletů, které pořádaly různé spolky. Občané se při nich většinou veselili při hudbě, hráli divadelní představení. Výlety současně přinášely zábavu i příspěvek do vždy potřebné spolkové pokladny. Dokládají nám to soudobé zápisy, zvláště pak z činnosti Sboru dobrovolných hasičů ve Tvarožné, tělovýchovné jednoty Sokol a z odboru Národní jednoty moravské.

Členové Sokola na Kopečku v letech po I. světové válce hráli divadelní představení. Hasiči a Místní odbor Národní jednoty moravské zde rovněž hráli divadlo. Při oblíbených výletech se zpívaly pásma operetních melodií a byly pořádány různé  soutěže.

Svazarm což je zkratka Svazu pro spolupráci s armádou zde v roce 1960 pořádal terénní soutěž motocyklů a v roce 1966 motorkros nad Hrubou skálou.

     Zapálením hranice se zde slavily svátky. Byly to 5. července svátek Cyrila a Metoděje a 6. července Mistra Jana Husa. Tato tradice pokračuje v menším rozsahu i v současnosti.

     Pro včlenění do života obce byly důležité komunikace na Santonu. Nejbližší spojnicí mezi vsí a  kapličkou je pěšina podél jihovýchodního úbočí. Po své levé straně míjí pole, které před mnoha lety patřívalo Juliu Brzobohatému. Pozemku se proto hovorově říká Julčák.

     V horní čtvrtině kopce pod vrcholem bývala cesta velice příkrá a neschůdná. V roce 1926 sem proto bylo položeno 26 betonových schodů. Vyrobil je  místní cementář Václav Šlezingr. Podnět k této úpravě dala zbožná Klára Chaloupková, manželka místního stolaře. Spolu s Boženou Kalábovou, manželkou rolníka z domu číslo 11, uspořádaly v obci sbírku, která vynesla 500 korun.   Někteří občané zaplatili cenu celého schodu. Stál 62 korun. Pokladníkem sbírky byl manžel Boženy Kalábové Rudolf. Dozor nad celou úpravou převzal Jan Švábenský z čísla 22. Na jaře roku 1931 byly schody serpentinovitě upraveny. Výstup na vrchol kopce se tak stal pohodlnějším.

     Současně také pokračovalo zalesňování Kopečku. O dva roky později, v roce 1933, byly tyto akce organizovány obcí  jako pomoc zdejším nezaměstnaným v době tehdejší hospodářské krize.

     Druhá přístupová cesta vede na Kopeček ze strany od mlýna. Také tato strmá a těžko schůdná stezka byla na jaře 1934 serpentinovitě upravena. Další úprava byl provedena stejně jako na cestě od obce ve druhé polovině devadesátých let. Současně vznikla ve svahu od bývalé drůbežárny stezka pro návštěvníky, přicházející z této strany.  Oblastí Santonu prochází ještě několik cest a pěšin: ke mlýnu, přes Drdolu, pod kopečkem, kolem Hrubé skály a další.

     Od kapličky je při příznivém počasí pěkný rozhled na všechny strany. Na východě vidíme šumické lesy a otevřenou krajinu ke Slavkovu a Vyškovu. Na západě nová brněnská sídliště vyrostlá na slatinských a líšeňských svazích. Na jihu se za dobré viditelnosti po pravé straně prateckého návrší zřetelně rýsuje silueta Pálavy a vedle ní masív Výhonu.

     Osou tohoto přívětivého kraje je tereziánská silnice Brno- Olomouc a již více  než dvě desítky roků také dálnice. U silnice stojí na místě bývalého zájezdního hostince, vybudovaného sokolnickou vrchností, motorest Rohlenka. U něho je zdaleka viditelným poutačem  větrná elektrárna.

    Pár desítek metrů od Rohlenky směrem k Brnu vidíme budovy dalšího bývalého zájezdního hostince Maxlovka. Tento hostinec vybudovala líšeňská vrchnost a má stejně jako Rohlenka bohatou historii.

Ve směru ke Šlapanicím dominuje krajině historické návrší Žuráň s pradávnou minulostí. Je doložena archeologickými výzkumy. V roce 1805 proslulo jako velitelské stanoviště francouzského císaře Napoleona. To připomíná pomník z roku 1930. Na severní straně, za tvaroženskými vinohrady, se bělají vápencové skály lomu cementárny u obce Mokrá-Horákov, který se rozkládá těsně nad nejsevernější hranicí katastrálního území Tvarožné.

     Kopeček přitahuje návštěvníky v každém ročním období. Na jaře, když na něm kvetou fialky, akát a černý bez. V létě zase sluncem rozpálená země pronikavě voní mateřídouškou. Na podzim se oděje pestrými barvami žloutnoucího listí. V zimě zase zadumaná příroda sbírá síly k novému jaru.

   Není nadsazené tvrzení, že jenom málo obcí v okolí má takovou zajímavou lokalitu, jako je náš Kopeček. Snoubí se v něm krása přírody se zajímavou historií. Proto je na nás, občanech naší vesnice, nebo jak my, Tvarožňáci, říkáme, dědiny, abychom si tohoto vzácného pokladu vážili a uchovali ho pro ty, kteří přijdou po nás.

 

 

Santon, jeho devastace

 

     Chráněné území se nachází v těsné blízkosti jihozápadní strany obce Tvarožná u katastrálních hranic obcí Jiříkovice a Velatice. V obci plní funkci společenskou i rekreační. Svojí historií zvláště z doby bitvy u Slavkova v roce 1805 přesahuje rámec obce a je často navštěvováno návštěvníky z naší republiky i ze zahraničí. Je odborníky uznávanou přírodní památkou v rámci Jihomoravského kraje.

         Na počátku padesátých let, ve Tvarožné v letech 1952-3, začala kolektivizace vesnice, spojená se  zakládáním Jednotných zemědělských družstev.

V roce 1953 bylo 6 ha, 12 arů a 39 metrů čtverečních zalesněné plochy předáno Lesní správě Bučovice se sídlem v Pozořicích.

První drůbežárna v této zalesněné ploše mimo plánovaný areál  stála již v roce 1954.  Pro areál  JZD byly vybrány pozemky o výměře 7 ha u státní silnice Brno-Olomouc jižně od mlýna. Potvrdil to přípis nadřízených orgánů z 20. února 1955. Tzv. ideový návrh vytvořil Státní ústav pro projektování zemědělských staveb Agroprojekt Brno. Při výběru pozemků sehrála svoji roli i blízkost komunikací. Nedostatkem byla neexistence inženýrských sítí, postupně budovaných. Elektrické vedení sem bylo vybudováno v roce 1955 nákladem 53 710 Kč právě z důvodu budoucího zemědělského střediska. Motivem byla i viditelnost areálu z komunikací a tím i demonstrace úspěchů socialistického zemědělství.

   Výstavba kravínu pro 96 kusů dojnic za 600 000 Kč byla zahájena v roce 1956. Práce zajišťoval Místní národní výbor ve Tvarožné. Za dva roky následovala výstavba další drůbežárny. Ta stála 37 000 Kč. Rozšiřování střediska o druhý kravín a třetí drůbežárnu bylo zahájeno v roce 1959. V roce 1963 byla dokončena výstavba teletníku a zahájena výstavba sušičky obilí. 

    Někteří občané v obci si uvědomovali negativní vlivy tohoto vývoje na Santon a usilovali na odboru školství a kultury Okresního národního výboru Brno-venkov o nápravu situace vyhlášením přírodní rezervace.

Ve zdůvodnění, zapsaném v Pamětní knize obce na stranách 105 a 106 mimo jiné stálo:

„Od roku 1956 se započalo na jižním svahu kopečka zřizovat středisko Jednotného zemědělského družstva. Od cesty severně v prostoru od mlýna ke kapli započaly se zřizovat drůbežárny. Celkem tři budovy. Mimo to na západní straně od mlýna na vrcholku nezalesněném byly postaveny pojízdné boudy na drůbež. Tato se volně rozběhala po kopečku a ničila porost a s ním i vzácné květeny stepní jako pryskyřník ilyrský, večernice smutná, divizna fialová, koniklec a jiné. V kulturně školské komisi Místního národního výboru bylo mnohokráte jednáno o přesídlení drůbežáren na jiná místa, ale bez výsledku. Malou naději dávala možnost, bude-li tvaroženské družstvo sloučeno s Velaticemi, že bude možnost chov drůbeže přesídliti na méně důležitá místa, ale vhodná severně od Velatic. Ke sloučení nedošlo vzhledem k nekladnému stanovisku družstevníků ve Tvarožné“.    

Jednáni na Okresním národním výboru s Dr. Králem vedli za Místní národní výbor ve Tvarožné předseda Metoděj Omasta, Doc. Vladimír Drápal  a Jaroslav Kolbábek.

„ Po několika urgencích podařilo se docílit u okresních orgánů uznání. Bylo docíleno, že na nezalesněném prostoru nebyly více umísťovány pojízdné budky se slepicemi a další prostory byly více střeženy, aby drůbež z ohrad nepřebíhala“.    

Areál se stále rozrůstal. V roce 1964 byla zahájena stavba dvou zděných silážních jam a montovaných  přístřešků. Jeden na stroje a druhý jako tzv. polní mlat. Stavby byly dokončeny o rok později včetně čerpací stanice pohonných hmot. V dalším roce došlo k oplocení celého areálu mimo drůbežáren. Hrubá stavba správní budovy, zahájená v roce 1967, byla dokončena v dalším roce a sem se také z domu č. 13 přestěhovaly kanceláře JZD.

    JZD využívalo i bývalý Bahnerův mlýn na šrotování a čištění obilí.

   Blízkost areálu JZD se na chráněném území neprojevilo kladně. Nejprve značná stavební činnost, potom zvyšující se pohyb lidí a motorových vozidel, soustředění drůbeže a dobytka ještě násobila zvyšující se dálková doprava na státní silnici Brno-Olomouc. Později, od roku 1979, změnil ráz krajiny v těsné blízkosti Santonu zářez do krajiny jako těleso budoucí dálnice s úpravou křižovatky a nadjezdem u Rohlenky.

   V tom roce bylo návrší z kulmských slepenců konečně vyhlášeno jako přírodní památka Santon. Ochranu dostala teplomilná stepní společenstva jako výběžek panonské květeny na ploše 0, 40 ha včetně cca 5 ha ochranného pásma. Zároveň byla zdůrazněna významná kulturně-historická hodnota lokality.

V přehledu, vydaném v březnu roku 1987 Okresním národním výborem Brno-venkov, je Santon uveden v kapitole III. jako chráněná přírodní památka  uveden na posledním místě pod pořadovým číslem 43.

   V roce 1982 v souvislosti se záměrem výstavby motorestu začala postupná demolice historických budov zemědělské usedlosti a hostince Rohlenka.    

 Záporný vliv této lidské činnosti se projevil ubýváním vzácných druhů květeny a rozšiřováním náletových dřevin. První drůbežárna byla zrušena v roce 1972.  V těsném sousedství chráněného území směrem k úseku dálnice Brno-Holubice jsou kravíny a vepříny. Vážným problémem byly ještě nedávno úniky odpadních vod do prostoru bývalého rybníka a v návaznosti do Pozořického potoka, vlévajícího se po pár desítkách metrů do potoka Rokytnice.   

     Na prostředí chráněného území Santon má také vliv znečišťování ovzduší. Dříve převažoval vliv blízkosti objektů živočišné výroby, dálkové dopravy a spadu z blízké cementárny. Projevoval se zvýšením obsahu mikroorganismů, prachu, škodlivých plynů a zápachu. Větší koncentrace těchto imisí měla prokazatelný negativní vliv na zdraví občanů. V současné době převažují záporné vlivy na kvalitu ovzduší a zvýšenou hlučnost z blízké dálnice, jejíž rozšíření na tři pruhy v obou směrech se připravuje.

    Novým jevem se v posledních letech stal vandalizmus a krádeže. Projevil se nepovolenou těžbou dřeva a ničením informačních tabulí. Rovněž devastace přístupových komunikací na Santon nezodpovědnými mladými motocyklisty je problémem.

    Vandalové se nezastavili ani před ničením kopie francouzského kanonu Gribeaueval. Ani objekt kaple nezůstal ušetřen. Před lety byla vyvrácena ochranná mříž a z oltáře ukradena soška Panny Marie a svícny. Vandaly láká i měděná krytina střechy.

    Kladný vliv naopak mělo zpracování a postupná realizace plánu péče, vypracovaného v roce 1990.   

 

                                                                          

 

Rok 1805 a Tvarožná

 

     Na počátku roku 1805 měli předkové dnešních obyvatel, žijících v kraji na polovině cesty mezi Brnem a Slavkovem, úplně jiné starosti.

     Moravu postihla v roce 1804 velká neúroda. Do žní památného roku 1805 sužovala lid nebývalá drahota. Nedostatek potravin a bída, hlavně u těch nejchudších, přinášela nejistotu a hladové bouře. Teprve po žních se situace trochu uklidnila a život se dostával do klidnějších kolejí. Stále však přetrvávala nespokojenost s neúnosným daňovým zatížením, až čtyřikrát větším než v sousedních Uhrách. Navíc rakouská armáda po předchozích válkách doplňovala stavy mužstva ve všech dědičných zemích tedy i na Moravě. Na vojnu rukovali mladí muži, kteří byli verbováni po stovkách. Řada z nich se do svých domovů již nikdy nevrátila.

     V srpnu roku 1805 začala – daleko od nás – třetí koaliční válka. Skončila porážkou spojeneckých rusko-rakouských vojsk ve střetnutí s armádou francouzskou ve slavné bitvě u Slavkova, která vtáhla obec Tvarožná do historie. Na bojišti byli přítomni  tři panovníci znesvářených států: francouzský císař Napoleon, rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. Proto se tomuto střetnutí začalo říkat bitva tří císařů.

     Slavné bitvě předcházela složitá spleť politických a vojenských událostí. Na sklonku léta roku 1805 byl Napoleon nucen změnit svůj úmysl napadnout Anglii. Anglie po intenzivních a obratných diplomatických jednáních, podpořenými značnými finančními částkami, uzavřela dohodu s rakouským císařem a ruským carem. Tato koalice vyhlásila Francii válku.

   Nebezpečí napadení Francie přimělo Napoleona k rozhodnému kroku.  Pobřežní armádu změnil na  Velkou armádu. Ta se z místa ubytování v Boulogne dala na rychlý pochod vstříc protivníkovi. Vojska přišla na Moravu v polovině listopadu z rakouského území. Předtím Francouzi donutili ke kapitulaci armádu generála Macka u bavorského Ulmu. 20. října zde kapitulovalo 27 000 vojáků pod formálním velením arcivévody Ferdinanda. Kutuzov s Podolskou armádou dorazil 13. října do Braunau. Zde se spojil se zbytky poražené rakouské armády. Po střetu částí obou armád u Dűrnsteinu  směřovali vítězní Rusové na Moravu. Francouzi pod Muratovým vedením obsadili 13. listopadu Vídeň.

    20. listopadu došlo u Schőngrabenu ke srážce zadního sledu ustupujících Rusů s 30 000 vojáky pod velením maršála Murata.Francouzi byli zdrženi a spojenecká armáda tak mohla ustoupit do olšanského tábora u Olomouce.

   Na sklonku listopadu se francouzská armáda soustředila u Brna. Spojenecká armáda se po odsunu z rakouského území stále nacházela v táboře u Olomouce. Schylovalo se k rozhodující bitvě. V ní krajina mezi Brnem a Slavkovem sehrála úlohu krvavého jeviště.

     Porážka předsunutých jednotek ve Vyškově 28. listopadu přinutila francouzské jednotky k ústupu po olomoucké silnici směrem k Brnu. Velení spojenců chtělo rychle  rozhodující bitvu. Napoleon předstíral slabost. Čekal na příchod dalších narychlo povolaných jednotek z Rakouska a z Čech. Téhož večera se císař sešel se svými maršály Muratem, Soultem a Lannesem v budově Pozořické pošty nedaleko od města Rousínova. Zde došlo k zásadní dohodě o strategii Francouzů. Jejím důsledkem byl posun francouzské linie blíže k Brnu. Již druhý den, v pátek 29. listopadu, zaujala francouzská armáda nové pozice. Vznikla linie francouzské armády od pravého křídla u Telnice po Tvarožnou.

Proti nim stála spojená rusko-rakouská armáda v pozicích, určených poradou v Křenovicích.

     Olomoucká silnice, Tvarožná a vrch Santon měly v plánech císaře Napoleona důležitou úlohu. Zde bylo potřeba chránit velitelské stanoviště na Žuráni i postavení levého křídla proti možnému napadení ze severního směru. Vrch Santon obsadil 17. lehký pěší pluk pod velením generála Clapareda, posílený osmnácti těžkými děly. Ohrazen třemi řadami zákopů byl Santon pevným bodem francouzské obrany s možností ovládat okolí od tvaroženských vinohradů na severu, přes východní prostor směrem k Sivicím a Pozořické poště i část olomoucké silnice na straně jižní. Vrch tehdy ještě nebyl zalesněný a na severní straně byl příkrý svah, pro tehdejší vojska prakticky nedobytný.

     Tvarožná byla v této době malou obcí se širokou návsí a na návrší stojícím kostelíkem sv. Mikuláše. V šedesáti domech žilo necelých čtyři sta obyvatel, živících se převážně zemědělstvím. Obec patřila k líšeňskému panství rytíře z Freienfelsu stejně jako sousední Velatice a nedaleká Slatina.

     Velitelské stanoviště Francouzů bylo umístěno na Žuráni, kopci na dohled od Santonu jihozápadním směrem. Vrchní velitel spojenců generál Kutuzov řídil spojenecká vojska z Prateckého kopce. Tyto tři kopce do dnešních dnů symbolizují bitvu, která i po více než 200 letech stále přitahuje tisíce turistů i stovky odborníků.

     V den bitvy 2. prosince roku 1805 bylo ráno sychravo s teplotami kolem nuly. Údolí pod Prateckým kopcem zakrývala hustá mlha. Teprve o půl osmé začalo vycházet slunce. Stalo se součástí legendy o vítězné bitvě francouzského císaře.

     Vojska maršála Lannese a maršála – prince Murata stála v postavení u Tvarožné. K V. Lannesovu sboru patřily pěší divize generála Sucheta a generála Caffarelliho, umístěné po obou stranách olomoucké silnice. Zepředu je chránila lehká jízda generála Kellermanna. Od Sivic kryly Sucheta lehké jezdecké brigády husarů a jízdních myslivců pod vedením brigádních generálů Treillharda a Milhauda. Ti patřili k Muratovu sboru, stojícímu mezi Santonem a Žurání. Pod Suchetovo velení patřil také 17. lehký pěší pluk na Santonu i brigády generálů Bekera a Valhuberta na severní straně olomoucké silnice.

     Proti nim zaujala postavení spojenecká vojska. Vedl je generálporučík kníže Bagration. Ten měl štáb na Pozořické poště. Uprostřed byly umístěny pěší pluky, na křídlech myslivci a jízda. V první linii na křídlech stály husarské pluky, v záloze byla připravena těžká jízda. Na jihu poblíž pošty se rozvinul Archangelgorodský mušketýrský pluk, na sever od silnice Pskovský a Staroingermanlandský pluk.

     Poté, co vypukly boje u prateckého návrší, se na Lannesův rozkaz pohnula i francouzská pěchota na severní straně bojiště. S ní postupovalo i Muratovo jezdectvo. Proti nim pak vyrazili spojenci pod Bagrationovým vedením od Pozořické pošty. Dali se do pohybu, když bylo zřejmé, že Francouzi zahájili postup po obou stranách silnice Brno-Olomouc.

     Bagrationova pěchota postupovala těžkým terénem pomalu dvěma proudy rovnoběžně se silnicí. Na pravém křídle spojenců stál Pavlogradský a Mariupolský husarský pluk pod velením generála Wittgensteina. Posiloval je 5. myslivecký pluk. Při postupu nechali po pravé straně Pozořice se siluetou kostela Nanebevzetí Panny Marie. Sestoupili z mírného svahu, minuli sivické chalupy, překročili silnici a potok. Směřovali ke Tvarožné. Zde došlo k prvnímu střetnutí. Utkali se s levým křídlem Suchetovy divize a francouzskými jízdními myslivci a husary.

     Když se Rusové přiblížili po mírně se svažující rovině polí na dostřel, zahájila děla ze Santonu prudkou palbu. Ruské mušketýrské pluky bojovaly se Suchetovými pěšáky, Kellermannova jízda sváděla tuhé boje s ruskými husary a kozáky. Před Santonem zahájila palbu i ruská děla. Právě Suchetovo křídlo bylo zesíleno prvním praporem 51. pluku Caffarelliho divize. Rusové se snažili obejít Suchetovo levé křídlo. Obsadili Tvarožnou a ze strany od Vinohradů. Od Velatic zaútočili  mokrou nížinou s potokem husaři a kozáci. Obsazení obce napomohly i kozácké eskadrony generála Czaplice.

     Pěchota, husaři i kozáci se střetli v tvrdých bojích s 64. a 88. řadovým pěším plukem generála Valhuberta. Znovu zahájilo palbu ruské dělostřelectvo. Způsobilo velké ztráty ve francouzských řadách. Smrtelně byl raněn 41-letý velitel brigády Valhubert, který na následky zranění zemřel několik dní po bitvě v Brně. Dělostřelecká palba ze Santonu pomohla odrazit ruský útok.

     Další vlna ruského útoku byla hrozivá. Wittgensteinovi kozáci a myslivci zaútočili na francouzské levé křídlo. Generál Claparéde vydal svým vojákům rozkaz k sestupu na úpatí Santonu vstříc útočníkům. Byla to rozhodující fáze bitvy.

     Rusové byli krátce před polednem donuceni k ústupu a vytlačeni z Tvarožné. Mezitím Lannes v čele Caffarelliho divize zahájil protiútok na pravém křídle. Z Kruhu, který je dnes západní částí obce Holubice, byli vytlačeni Rusové pod velením generálů Uvarova a Ulaniuse. Obrovské ztráty zde utrpěl  Archangelgorodský mušketýrský pluk, bojující pod generálem Kamenským II. Dopoledne zde byla poražena  rakouská jezdecká kolona Jana z Liechtensteina, mimo jiné majitele pozořického panství. Lannesova ofenzíva na levém boku donutila Bagrationa k přeskupení vojsk a ústupu od Tvarožné.

     V době bojů na severní straně bojiště se rozhodovala bitva na prateckém návrší, u Sokolnic, Telnice, Kobylnic, u Blažovic i na Starých vinohradech. Po poledni se hlavní dění odehrálo u Újezda a Žatčanského a Měnínského rybníka. To už byla situace na bojišti s převahou Francouzů naprosto zřejmá.

     Na severní části bojiště zahájil po druhé hodině odpolední Bagration spořádaný ústup k Rousínovu. Byl chráněn palbou děl dvou rakouských baterií majora Václava Frierenbergera z návrší u Pozořické pošty. Bitva se pomalu schylovala ke svému závěru. Unaveni byli vítězové i poražení. Bojištěm posetým těly padlých vojáků se nesl nářek raněných.

     Obec Tvarožná v bojích velmi utrpěla: pobořené chalupy z nepálených cihel, spálené doškové střechy. Kostel sv. Mikuláše, ve kterém byl v tomto pohnutém období farářem P. Václav Bartošek, byl těžce poškozen a několikrát vydrancován. Staré zprávy říkají, že více než jiné kostely v okolí. Vniveč přišla roucha, prádlo i šaty.

     Obyvatelům zůstaly holé životy. Nebyly potraviny, zmizela drůbež, dobytek, seno a sláma. Zničeno bylo zimní osení. Co nebylo uloupeno před bitvou, vyrabovali vítězové bezohledně po bitvě. Panovalo násilí a krutost. V obcích i na okolních polích ležely stovky mrtvých a raněných. Hrozily epidemie. Mírná zima tyto obavy podporovala. S pohřbíváním se pospíchalo. Bylo to povinností poddaných ze všech obcí. Epidemie ale přesto přišla. Kosila stejně nemilosrdně jak vojáky, tak civilní obyvatelstvo. Teprve příchod mrazů nemoci zastavil. Lidé i zpustošená, spálená a vydrancovaná krajina se z následků bitvy vzpamatovávali léta.

     Bitva samotná a její následky jsou popsány v mnoha seriózních historických pojednáních. Stala se podnětem k románům, zdrojem pověstí, básní a písní.

     Ve druhé polovině 20. století vznikla tradice rekonstrukcí bitvy na poli pod Santonem v rámci programu vzpomínkových akcí k výročí bitvy u Slavkova.

Ve Slavkově a na vyškovsku vůbec byli lidé, připomínající výročí bitvy u Slavkova nežádoucími

osobami. Tak se tradice přestěhovaly do Tvarožné. Asi od roku 1974 se začali na bojišti objevovat jednotlivci v různých uniformách. Jejich počet narůstal. Jako první sem jezdili uniformovaní vojáci z Ostravy, Brna, Josefova, Terezína, i z Prahy. Nezanedbatelnou roli v posilování sebevědomí a propagaci bojiště sehrál Norbert Brassinne. Poprvé k nám v uniformě francouzského granátníka přijel v roce 1966 a bojiště naposledy navštívil v roce 1984.

Počet nadšenců v historických uniformách narůstal. Stali se spolupořadateli výročí, které zpestřovaly i kulturní pořady a společenská setkání. Ubytování ve Tvarožné se pro ně i pro kolegy z NDR stalo samozřejmostí. Dokazují to zápisy ve tvaroženské kronice. Výročí bitvy je každoročně přivádělo na Žuráň, na Santon a na Mohylu míru. Od roku 1984 se už konaly jakési ukázky bojové činnosti na poli pod Santonem. Od roku 1985 do Tvarožné začali jezdit i rakouské jednotky, především z Vídně.

První velké výročí se konalo v roce 1989. Po tomto roce začalo množství nadšenců v uniformách prudce narůstat a organizace a úroveň programu výročí postupně narostla až do dnešních rozměrů.

Tradice na bojišti dostaly nový impuls. Každoročně se připomínalo výročí bitvy a v srpnu  se znovu konaly Napoleonské dny. Bojiště dostalo značení pro turisty, byla vybudována naučná stezka. Krajinu protínají mnohé cyklistické trasy. Zvyšuje se počet zahraničních turistů, toužících spatřit místa životního úspěchu francouzského císaře Napoleona, na kterých mu vyšlo jeho „Slavkovské slunce“.

    Navazujeme na množství aktivit z roku 2005, roku dvoustého výročí bitvy. Návrší Santon je považováno ze jedno z pěti nejvýznamnějších historických míst bojiště.

 

 

Pověsti

 

     V obci a okolí se vypráví několik pověstí a legend. Některé se vážou k Santonu, jiné k bitvě tří císařů, další k událostem nebo místním částem. Generace našich předků si je předávaly ústním podáním. Jak už to v těchto případech bývá, některé z pověstí mají reálné jádro, jiné rozvádějí epizodické události a v mnohých se odráží fantazie jejich vypravěčů. Zrekapitulujme si pověsti, vážící se k Santonu.

 

Veligrad

 

     Bývalý předseda Místního národního výboru  Metoděj Omasta (ve funkci 1945-8, 1957-65) rád vyprávěl o nejstarším osídlení Santonu. Tvrdil, že: „Kdysi dávno na Santonu nebo jeho úpatí stávala prý osada Slovanů s názvem Veligrad. Zanikla někdy na začátku XII. století a dala základ slovanské obci  Tvarožnice, podle této legendy odvozených od slovanského kmene Tvarožniců.“ Obec Tvarožnice, o níž je první dochovaná písemná zmínka z roku 1288, se sloučila někdy v 15. století s obcí Važanice a je tedy dávnou předchůdkyní dnešní Tvarožné.

 

Tvrz u staré olomoucké cesty

 

     Na dohled od Santonu směrem k mokrským lesům, nedaleko poklony u křižovatky polních cest, stávala prý tvrz. Stála u staré cesty spojující Brno a Olomouc, procházející na severní straně dnešní Tvarožné na úpatí Vinohradů. Ještě při obléhání Brna Švédy byla prý ze studny této tvrze čerpána voda pro obléhatele. Ti v širokém okruhu kolem Brna rabovali a sužovali místní obyvatele.

     Do podzemí této tvrze nebo některé ze souvisejících budov se prý propadla kráva, se kterou hospodář jménem Jedlička oral v trati nad Hlinkami.

 

Studánka s léčivou vodou

 

     Pověst o studánce s léčivou vodou je významná také tím, že stála u zrodu tradic tvaroženských poutí. Podle ní byla na severní straně Tvaroženského kopečku od nepaměti studánka s pramenitou vodou. Léčivou moc její vody na oční neduhy zjistil jeden pocestný. Umyl si ve studánce oči a uzdravil se. Zpráva o jeho vyléčení se rychle šířila. Místní občané za pomoci obyvatelů okolních obcí postavili na Kopečku dřevěný mariánský sloup. Stál v místě dnešní kaple a zbožní věřící k němu pořádali děkovná procesí.

     Brněnská kapitula nejprve zázračné uzdravení ignorovala a poutě zakazovala. Lidová tradice však byla silnější. Posléze dala podnět k vybudování kaple zasvěcené Panně Marii Sněžné. Pravděpodobně podle dne, kdy k údajnému zázračnému uzdravení došlo. Od sedmnáctého století jsou poutě pořádány s církevním požehnáním. Konají se vždy první neděli po 5. srpnu – svátku Panny Marie Sněžné. A tak se ani naše dnešní poutní slavnosti neváží ke kostelu, který je zasvěcený sv. Mikuláši, ale k mariánské kapličce na Santonu.

 

Soška Panny Marie

 

     Kopec Santon se z rozhodnutí císaře Napoleona stal opěrným bodem na levém křídle francouzské armády. Při opevňování kopce byla kaple vojáky rozebrána a materiál z ní použit při stavbě okopů pro francouzské kanóny. Dřevo z kaple použili na oheň, u kterého se v předvečer bitvy ohřívali francouzští dělostřelci. Vojáci vhodili do ohně dřevěnou sošku Panny Marie. Ta jako by zázrakem neshořela. Našli ji místní lidé po bitvě v popelu ohniště. Nepoškozenou. Byla přenesena do tvaroženského kostela. Ještě v XIX. století byla údajně odeslána do Rakouska k restaurování. Do Tvarožné se prý již nikdy nevrátila. Jiná veze říká, že sošku napadenou červotočem dali věřící opravit přímo v Tvarožné. Při opravě se ale rozpadla. Byla pořízena nová soška, která je v kapli dodnes.

 

Hopsající selka

 

     Při opevňování Santonu potřebovali Francouzi od místních sedláků přípřeže, které by pomohly vytáhnout jejich unaveným koňům děla do určených palebných postavení. Vtrhli také do domu číslo 22. S domácími se nemohli domluvit. Divoký francouzský důstojník sekal palašem do příčného trámu v kuchyni. Záseky tam potom byly ještě po mnoho let.

     Francouzi také prohledávali chlévy a stodoly, aby získali pro svoje koně krmení. Hledali také u Zelinků, kde zastihli jen nahluchlou babičku. Křičeli prý „babo, ovsa“. Babička jim nerozuměla. Myslela, že říkají „hopsa“. Pokaždé tedy vyskočila, jak mohla nejvýše. Vojáci se divili a po chvíli pochopili, že jim nerozumí. Ukazovali na koně uvázané u plotu a naznačovali žvýkání. Tehdy stará žena pochopila, že žádají oves pro koně. Když ho dostali, byli spokojení.

 

Napoleonův sloup

 

     V rohu kapličky vlevo před mříží, oddělující oltář od prostoru pro věřící, je v podlaze zabudovaný trámek. Je  asi 40 centimetrů vysoký o průřezu 15 x 15 cm s jednoduchým kováním. Říká se, že je z původní kaple a určitě týž, u něhož měl císař Napoleon uvázaného koně, když při obhlídce bojiště před bitvou v roce 1805 vyjel na vrchol kopce. Ve skutečnosti je to podstavec, na němž bývala umístěná pokladnička na peněžité dary věřících.

 

    V každé pověsti, která má vztah k obci nebo k bitvě, nalezneme zrnko pravdy. V některých příbězích dostávají i smutné události veselejší nádech. Tak si vždy pomáhali v horších časech. Pověsti jsou jakýmsi dokreslením faktů, shromažďovaných historiky a výrazem zájmu lidí o minulost svého kraje, své obce.

 

 

Co o Santonu napsali

 

   Další i když nepřímé svědectví nám dává i německý cestovatel a spisovatel Johann Georg Kohl (1808-1878) ve svém cestopisu „Sto dní v Rakousku“ z roku 1842. V kapitole Austerlitz píše o tom, že jeden starý muž ho ujišťoval: „…ukazujíc na malou kapli na sousedním vrchu, že podobizna Panny Marie, která se v ní nacházela, byla viděna kterak po bitvě pláče. Tato kaple bývala dříve dřevěná, ale nyní byla postavena z kamene a konaly se k ní mnohé poutě.“   

Nejmenuje místo a nepotvrzuje, že se jedná o Santon. Takže ji berme jako další pověst s pravdivým jádrem v tom, že kaple skutečně existovala.

    O Santonu píše již zmíněný P. Alois Slovák ve své publikaci Bitva u Slavkova z roku 1898. Pochopitelně ho nevynechávají ani další autoři, popisující průběh této historické události.

    Ve II. díle místopisu Vlastivědy moravské pod názvem Brněnský okres František A. Slavík na stranách  353 a 354 píše:

„Jihozápadně ode vsi jest na pahorku Padělku (jinak Napoleonově) kaple Panny Marie. Byla r. 1770 vystavěna, dílem zděná, dílem dřevěná, r. 1786 zrušena a její jmění 2437,5 zl. farnímu kostelu dáno. Byla však zase obnovena, ale r. 1805 v bitvě t. zv. u Slavkova od Francouzů zničena.Jid vypravoval si o sošce Panny Marie a rozličných zjeveních, že francouzové prý ji do ohně vhodili, však oheň se jí nedotknul. I putovali sem lidé do r. 1806. Když duchovní úřad vyšetřil, že je to vše nepravé, zakázal poutě, a soška byla r. 187 dána do farního kostela. R. 1832 ji osadníci z Tvarožny opět vystavěli.“  

Na stranách 353 a 354 pokračuje:

    „Od kaple P. Marie jest krásný pohled na celou krajinu, severně na lesnaté hory 400 m  vysoké, jižně přes veliké roviny a nízké pahorky kolem 200 m.  a vrchy kolem 300 m.na jih, kde se rozkládá dějiště bitvy t. zv. u Slavkova r. 1805…

… Napoleon řídil bitvu záhy z rána a odpoledne z návrší Šlapánského , s kopce Žuráně, kde měl svůj stan, nikoli tedy s kopce Tvaroženského, jak se někdy udává a kopec tento i „Napoleonův“se jmenuje.

    Je samozřejmé, že Santonu se hodně pozornosti věnuje ve sborníku „700 let Tvarožné u Brna“ z roku 1988. Je to hlavně ve článcích „Přírodní poměry Tvarožné“  Jiřího Šmardy, „Květena Santonu u Tvarožné a Velatické slepencové stráně“ Františka Kűhna a „Bitva tří císařů u Slavkova a úloha severní části bojiště v ní od Václava Pyllmajera.

    O Santonu často píše ve svých čtivých románech pozořický rodák a spisovatel František Neužil.

Ing. Vladimír Ustohal napsal publikaci  s názvem „Napoleonská návrší“. Píše v ní o  Prateckém návrší, o Žuráni a také o historii Santonu.

 

                                                                                                   František Kopecký