Císař František II./I.
Dal svoji dceru Napoleonovi obr
Poslední císař Svaté říše římské národa německého (do roku 1806) František II. a první císař rakouský (Užíval od 11.8.1804, aby udržel rovnost s novým rodem francouzských panovníků. Viz G. Lacour-Gayet, Napoleon, 1931, str. 343) František I. (*4.2.1768 Florencie+2.3.1835 Vídeň) vládl monarchii ve složitých letech 1792-1835. Narodil se z manželství Leopolda, velkovévody toskánského (pozdějšího císaře Leopolda II.) a Marie Ludoviky Bourbonské.
Na přání strýce, císaře Josefa II. byl po roce 1784 poslán na další vladařské vzdělání z Florencie do Vídně. Názor císaře Josefa II. zněl: „Žádnému Rakušanovi, Uhrovi či Čechovi se nedá vysvětlit, jak může být skutečným pánem země někdo, kdo byl narozen a vychován v Itálii.“
Jeho výchovy se ujal přísný kníže Colloredo. V roce 1788 provázel strýce do války proti Turecku. Po jeho smrti a krátké vládě svého otce Leopolda II. se v březnu roku 1792 stal císařem.
Jeho panování provázely války střídané mírem proti republikánské i císařské Francii. Převažující porážky přinášely habsburské monarchii ztráty území i válečné kontribuce.
Poté, co císař přijal titul dědičného rakouského císaře jako František I., navštívil i s manželkou Moravu a slavil tuto událost i v Brně, kde se od 23. srpna konaly několikadenní velkolepé oslavy.
Vznikla třetí protinapoleonské koalice, podpořená anglickými penězi. Po Mackově kapitulaci u Ulmu se 2. prosince 1805 bojovalo u Slavkova. Francouzi vyhráli a následovaly opět územní ztráty a kontribuce. Umírali ale také ranění vojáci, vítězstvím opojení i porážkou zdeptaní vojáci rabovali Moravu a šířili nakažlivé choroby.
František po odjezdu z Vídně po pobytu v Bratislavě a Holíči krátce nebo déle pobyl na moravském území v Brně, Olomouci, Šternberku, Prostějově, Vyškově, Kučerově, Bohdalicích, Křižanovicích, Slavkově, Heršpicích, Žarošicích, Čejči, Holíči a samozřejmě také u Spáleného mlýna u obce Uhřice. Tam se 4. prosince setkal s francouzským císařem Napoleonem.
V roce 1807, po smrti císařovy manželky Marie Terezie, ovládla císaře skupina poradců, kterou tvořili císařův pobočník a svobodný zednář Kutschera, dvorní farář Langenau a císařův osobní lékař Stifft. Tito konzervativní poradci nabádali císaře k utužení režimu v monarchii (Jan Halada, Metternich kontra Napoleon, 1985, str. 59).
Po porážkách v tažení roku 1809 se císař stal sňatkem dcery Marie Luisy Napoleonovým tchánem. Když císař dostal od své dcery první dopis, ve kterém mu sděluje svoji spokojenost v manželství pronesl prý: „Stejně toho chlapa nemohu ani vystát“.
Císař František byl čtyřikrát ženatý. Jeho nástupce Ferdinand stejně jako Marie Luisa se narodil z druhého sňatku Marií Terezií Sicilskou (trval 1790-1807). Stejně jako dalších deset dětí.
Na počátku jeho vlády v roce 1792 byl jeho rádcem krátce známý kancléř dvou předchozích císařů Václav Antonín Kounic. V jeho službách se vystřídali ministři zahraničí a sice protifrancouzský Franz Thugut, diplomat Ludvík Cobenzl, uznávaný státník Filip Stadion a Klemens Václav Lothar Metternich. V době své vlády se snažil uplatňovat heslo „Spravedlnost je základem říší“.
O opatrnosti císaře Františka I. svědčí situace při závěrečné porážce francouzského sboru generála Vandamma v bitvě u Chlumce 31. srpna roku 1813. Zatímco ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III. sledují probíhající bitvu z Doubravské hory u Teplic, císař František I. si nechává zprávy o průběhu bitvy posílat do Loun.
Císař byl zakladetel Svaté aliance, dohlížející po napoleonských válkách na monarchistický pořádek v Evropě. Zavedl v zemi policejní systém, provázený přísnou cenzurou. Za jeho vlády začal rozvoj dopravy, průmyslu, řemesel a zemědělství.
Císař František je známý svým výrokem, který pronesl večer před bitvou u Slavkova: „Francouzi už nás brzy napadnou, patrně budeme zase biti. Potom tedy začneme vyjednávat.“
(Stanislav Wintr, Napoleon proti monarchům a vojevůdcům, 2005, str. 174-8. Dušan Uhlíř, Slunce nad Slavkovem, 2000, str. 203, 220, 231, 238-9, 389-390,404-5. Martin Rája, Vladimíra Zichová, Napoleonská epocha, 2010, str. 281-283)
Ukázka z připravované knihy.
