František Kopecký

Bitva u Slavkova z 2. prosince 1805 se stala významným mezníkem v dějinách Evropy. Její dopad na obyvatelstvo a na krajinu, velké počty mrtvých, raněných a zmrzačených mužů z různých koutů Evropy vyvolaly mnoho soucitu a každoroční pietní vzpomínky. Na 25 hromadných hrobech (Antonín PROCHÁZKA, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, 1931, str. ⁹⁾ padlých i na hrobech těch, kteří ještě měsíce po bitvě umírali v nemocnicích na několika místech Moravy vyrůstala tráva a postupně přibývaly kříže.

Následovaly i další válečné události, které byly součástí celého období napoleonských válek. To ukončila bitva u Waterloo a Napoleonova doživotní deportace na ostrově svaté Heleny. .

Udržování tradic z různých historických období, péče o pohřebiště a připomínání si památky padlých je neodmyslitelnou součástí kultury národů. To se stalo základem činnosti postupně vznikajících spolků, kroužků, společností a klubů vojenské historie. Jejich činnost na slavkovském bojišti prošla svým postupným vývojem.

Popis tohoto vývoje docílíme sledováním běhu událostí, zdůrazněním spolupráce příznivců místní i vojenské historie a rekapitulací konaných akcí tak, jak je přinesl čas.

19. STOLETÍ

 Jako první projevovali svoji pietu pozůstalí po padlých vojácích, po příbuzných a po spoluobčanech, zemřelých na epidemie a následky těžkých životních podmínek, panujících po bitvě. Byli to obyvatelé měst a obcí mezi Brnem a Slavkovem, kteří nad hroby stavěli první jednoduché dřevěné kříže. Později byly tyto kříže, a to i v jiných částech Moravy, nahrazovány pomníky kamennými a železnými.        "Dřívější generace našich vesničanů nechávaly z piety půdu nad šachtami netknutou zarůstati trávníkem. Dnes upravují jejich povrch stromky a keři v úhledné sádky označené i mohylkami a nápisem o významu místa, jak učinili to v Křenovicích", sděluje nám Antonín Procházka. (Památky z bitvy u Slavkova r.1805, str.10, 1931)

Události z roku 1805 a roků následujících zapsali písmáci, učitelé a faráři do ­místních, školních a farních kronik. Svoje paměti psali nejen svědkové této události z okolních měst a obcí, ale i přímí účastníci konfliktu z řad vojáků a důstojníků.

Na území bývalého bojiště se neustále odehrávalo něco, co přímým svědkům tohoto válečného střetnutí a později i jejich potomkům nedalo na tuto tragickou událost zapomenout.

První zprávu o bitvě u Slavkova přinesla zvláštní příloha č. 98 Wiener Zeitung (Vídeňských novin) pod názvem Podrobná zpráva o bitvě u Slavkova již 6. prosince 1805.  (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, Karel Sáček, Ondřej Tupý, Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků, str.150, 2005)  V lednu 1806 bylo poté, co odešla francouzská armáda, vydáno úřední nařízení, přikazující obyvatelům obcí na bojišti odevzdání všech zbraní za odměnu. (Antonín Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, str.10, 1931) Listina z archívu chrlického panství z 8. února 1806 dokladuje 301 padlých v katastrech obcí Dvorska, Hostěrádky, Chrlice, Rešov, Rychmanov, Šlapanice, Šternov, Újezd a Žatčany.    (Napoleonské války a české země, 2001, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, str. 240)  Už 20. ledna  1806  vydal majitel tiskárny v Krakově, vídeňský rodák a od roku 1786 brněnský podnikatel Josef Jiří Trassler s udivující rychlostí zápisky správce Trasslerova domu Kajetána Unterweegera. Unterweeger je o francouzské okupaci Brna a bitvě u Slavkova dopsal 12. ledna. V Brně potom vyšly až v roce 1883. (Ohlasy ze slavkovského bojiště, sborník, Jiří L. Bílý, 1984, str. 72) V únoru 1806 v Brně zemřel rakouský generální ubytovatel Franz von Weyrother  (*1754 Vídeń+16. 2. 1806 Brno). Náčelník štábu spojené rusko-rakouské armády se po bitvě u Slavkova věnoval raněným vojákům a důstojníkům. V nemocnici v Brně se při epidemii nakazil a zemřel ve vysokých horečkách bez jakéhokoliv zájmu nadřízených.  (Stanislav Wintr, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, 2007, str. 148, 155)  Již v březnu 1806 byly z hrobu na samotě Silničná exhumovány pozůstatky pobočníka ruského cara Alexandra I. a Kutuzovova zetě Ferdinanda von Tiesenhausena (*1782+4.12.1805, manžel Kutuzuvovy dcery Jelizavety Michajlovny) a odvezeny "k věčnému odpočinku" do města Revalu. (dnes Tallin v Estonsku)  Na přelomu dubna a května přišla na Moravu zpráva o tragické smrti víceadmirála Villeneuva, (Pierre Charles de V.,+22. dubna 1806 v Rennes) poraženého Angličany 21. října 1805 u mysu Trafalgar. V roce 1806 také vyšla kniha Adama Dietricha Heinricha von Bűlow (*1757+1807) o tažení roku 1805. Vojensko-politické hodnocení poukazuje na neschopnost zvláště ruských velitelů.  (Dušan Uhlíř, Vojenská moc v průběhu napoleonských válek, str. 5)   V roce 1808 byl císařem omilostněn a z brněnského Špilberku propuštěn podmaršál Karl Mack, vězněný za porážku a kapitulaci u Ulmu 20. října 1805. V září roku 1809 na slavkovské bojiště po bitvách u Aspern, Wagramu a u Znojma znovu zavítal císař Napoleon se svými vojáky. Císař objížděl svoje nedávné bojiště a údajně se také vyptával na zemřelého majítele hostince Pindulka Tomáše Grundsteina, u něhož pobyl před bitvou v roce 1805.  (Počátky národopisu na Moravě, Richard Jeřábek, 1997, str.102) Moravské sněmy postupně řešily otázku náhrady škod způsobených válečnými rekvizicemi a vydržováním nepřátelské armády v letech 1805 a 1809 hlavně v brněnském a znojemském kraji. V roce 1813 se na známá místa vrátil obránce Santonu z roku 1805 francouzský generál Michal Marie Claparede. 11. listopadu 1813 byl zajat v bitvě u Drážďan a až do uzavření míru asi do poloviny následujícího roku strávil v brněnském vězení.

4. října 1818, tedy jen tři roky a několik měsíců po vítězství spojenců v bitvě u Waterloo (18. června 1815), byl v parku Františkov, v dnešních Denisových sadech, odhalen Památník míru. Monumentální obelisk připomíná vítězství spojeneckých vojsk nad napoleonskou Francií. Původní Alžbětínská třída, dnes Husova ulice, končila právě u tohoto památníku. Ten se stal dominantou jižní části Brna. 4. května 1819 v Brně zemřel rakouský generál hrabě Eugen Argenteau (*1741 Huy v Nizozemsku+1819). Válčil s Napoleonem v Itálii a potom sloužil monarchii v okolí Vídně. V letech 1804-8 velel vojenské posádce v Brně.  (Stanislav Wintr, Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, 2007, str. 41-42) V roce 1822 publikoval Carl Schönhals svoji stať Bitva u Slavkova 2. prosince 1805 v Österreichische Militärische Zeitschrift. Stejnou tematikou se zabýval ve druhé polovině 19. století i Moriz Angeli. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, str.150)   Na počátku roku 1829 podnítil bývalý ruský voják Josip Andrejovskij (Jméno je rovněž uváděno jako Andreovskij, Andrejevskij) svou výpovědí před úředním správcem buchlovském panství Josefem Theodorem Gőhsingem první z mnoha dalších hledání ruské válečné pokladny. Ta byla údajně zakopána ruskou jednotkou Preobraženského pluku pod velením gardového poručíka Udoma.    (Bár, Chromý, Plch, Urbančík: Záhada slavkovského pokladu, 2005, str.17)

Dvanáct sudů zlata a stříbra hledala státní úřední komise 19. dubna 1829. Bez úspěchu. Ruská komise se pokoušela nalézt poklad ještě v roce 1847, ruská skupina v roce 1927 a jednotka Rudé armády v roce 1945. Hledači pokladů po ní stále pátrali a jinak tomu není ani v současnosti. (Oldřich Růžička, Tajemství slavkovského pokladu, 2008, str. 56, 62, 63) Území, na němž se 2. prosince 1805 odehrála krvavá bitva navštívili v roce 1833 i představitelé panující habsburské dynastie a aristokracie.   (Napoleonské války a české země, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, 2001, str. 245) Neuspokojivý stav pomníku u Malíkova domu, v němž na samotě Silničná skonal Ferdinand von Tiesenhausen, vedl Krajský úřad v roce 1835 k vybudování kamenného pomníku s litinovým křížem. O rok později při epidemii cholery byly otevřeny tři šachtové hroby v obci Zbýšov a pozůstatky padlých z bitvy spočinuly pod dřevěným křížem v jiném hromadném hrobě nad obcí Křenovice.

Snad jedním z prvních českých svědectví o francouzských válkách je dílko "Z mých pamětí" Jana Jeníka, rytíře z Bratřic. Poprvé vyšlo v roce 1838 a podruhé pak v roce 1947. (Richard Blatný, Napoleonská encyklopedie, 1995, str.149)

V závěru prosince 1840 přinesly moravské noviny informaci o exhumaci Napoleonových pozůstatků na ostrově svaté Heleny a po převozu jejich uložení v dómu pařížské Invalidovny. (15. prosince)

 V roce 1841 putoval po slavkovském bojišti německý geograf a spisovatel Johann Georg Kohl. V roce 1842 vydal cestopis, ve kterém popisuje jeden svůj postřeh: "Na silnici poblíž Rousínova jsme si všimli dvou starých stromů, rozštípnutých a poničených kulkami a kulemi z velké bitvy. Tyto stromy jsou však pokryty čerstvou vegetací a jsou jedinými objekty, které nesou nějaké stopy konfliktu. Vše ostatní se navrátilo do původního stavu. Ony kopce, na nichž v den bitvy každá houština,  každý val, každý keř představoval věc života a smrti, se navrátily ke své původní bezvýznamnosti. Pole dnes oplývá kukuřicí; hroby bojovníků byly znovu zasvěceny pluhu. Na poli nebyl vztyčen žádný pomník." (Cestovatelský postřeh ze slavkovského bojiště, Ondřej Tupý, www.austerlitz.org, 10. 10. 2006) 3. března 1845 byl obnoven pomník ruského důstojníka Nikity Sergejeviče Lunina na hřbitově v Holíči. Ten na zdejší faře zemřel 1. ledna 1806 na následky zranění z bitvy u Slavkova. Oprava se uskutečnila při návštěvě jeho sestry Kateřiny von Uwaroff. Na pomník byl doplněn německý nápis.

Neustálé živé vzpomínky pamětníků na dopady francouzské okupace v letech 1805 a 1809 dokládá článek v Týdenníku č. 1 z 25. května 1848. Píše o tom František Xaver Škorpík pod pseudonymem František Zhorský. Při diskuzi ve Vyškově o účasti ve všeněmeckém parlamentu se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem zaznělo od odpůrců moravské účasti: „Kdo pak nám pomáhal v roce pátém? Kdo v roce devátém? Němečtí knížata lízala prach nohou Bonapartových a Bavoráci proti císaři našemu bojujíce nejšerednější stopy v našich zemích po sobě zanechali – a to jsou ti lidé, kteří nás mají zesíliti?“ (Zdeněk Fišer, Listy z Bohdalic, str. 47, 2000)  V roce 1849 vyšla v pražském nakladatelství J. Pospíšila první česká kniha o Napoleonovi. Autor Jakub Malý (*1811+1885) jí dal název "Napoleon Bonaparte, císař Francouzský."  (Bulletin ČSNS č.39, březen 2008, První zmínka v české knize o bitvě u Slavkova, Jaroslav Kotulán, str. 47) Bez udání podrobnějších informací se traduje, že u Staré pozořické pošty nedaleko obce Kovalovice, ve vjezdu do usedlosti Emila Yacquiera, byla v "letech po bitvě" postavena přičiněním ruské hraběnky na paměť padlým takzvaná Ruská kaplička.  (Alois Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r.1805, 1931, str. 40) Do katastru nemovitostí byla zapsána v roce 1851

24. července 1861 se narodil učitel Ignác Konšel, nepostradatelný a nejbližší spolupracovník P. Aloise Slováka při přípravě a stavbě Mohyly míru.. 21. září 1862 odpoledne navštívil hraběte Mitrovského v Sokolnicích císař František Josef I. Na zámku strávil dvě noci. Píše o tom kronika obce Jiříkovice. Na bojiště přijel také francouzský historik a politik Louis Adolphe Thiers, (profesor pařížské Sorbonny, předseda vlády r.1836, dal impuls k jednání o převezení Napoleonových pozůstatků z ostrova sv. Heleny do Francie, zdroj Stanislav Wintr, 26 maršálů Napoleona I., str. 174, 2004 ) který svým zájmem podnítil obnovení kaple sv. Antonína nad obcí Újezd. V roce 1865 zemřel v brněnském chudobinci ve věku 86 let brněnský žebrák Jean Baptiste Piquote (lidově Pikót). Podle pověsti se jednalo o francouzského vojáka, který v bitvě utrpěl zranění hlavy a ztratil paměť.   (Směr, Šlapanice v ohni bitvy, A. B. Král, 1. 8. 1986, str. 4)  

 Na začátku 2. července 1871 si bojiště v doprovodu hraběte Vladimíra Mitrovského prohlédl i mladý rakouský korunní princ Rudolf se dvěma pobočníky. Doprovod mu dělali občané, školní mládež a jezdci na koních. (Sokolnice a slavkovská bitva, Sokolnice a hrabata Mitrovští, Karel Sáček, 2000, str. 23) V listopadu 1899 v Sokolnicích založilo 60 mužů Komitét pro zřízení pomníku na bojišti slavkovském. V květnu 1900 byla jako trvalá připomínka bitvy a souvisejících událostí instalována na západním průčelí Janova dvora deska ze švédského syenitu s českým a německým nápisem. Přítomni byli zástupci okolních obcí a spolků. Připomíná jednání rakouského císaře Františka I. s francouzským císařem Napoleonem u Spáleného mlýna. (viz www.uhrice.cz. Rok instalace desky 1900 uvádí v roce 1931 i Osvald Baráček, Krajem Mohyly míru na bojišti slavkovském, sborník učitelského sboru z Újezda, 1931) Autorem desky je brněnský sochař Jan Tomola (V rukopisu Jana Špatného z roku 1998 s názvem Císařská lípa je ale uvedeno, že sochař Tomola desku zhotovil v roce 1905).

STÉ VÝROČÍ BITVY

Pietní vzpomínky se neodehrávaly jen přímo na bývalém bojišti. Vždyť ranění z bitvy u Slavkova umírali v nemocnicích, rozmístěných po větší části Moravy. Pomníky byly postupně postaveny i zemřelým raněným například v nemocnici v Dlouhé Loučce u Uničova (1896), ve Valašském Meziříčí (1901), v Holešově (1905), ve Veselíčku u Přerova (1905) a na místě šarvátky v Kostelci na Hané (1930). V tom sehrály velmi kladnou roli spolky vojenských vysloužilců, hojně zakládané po prusko-rakouské válce v roce 1866. Jsou doklady o tom, že Spolek vojenských vysloužilců okolí prosenického uctil 4. července 1909 památku pohřbených vojáků u pomníku ve Veslíčku, k jehož vybudování také aktivně přispěl. Součástí pietního setkání byla i zábava všech přítomných na louce u pomníku. Pietní akt se opakoval 4. července 1911 mší svatou ve Veselíčku a průvodem k pomníku.   (725 let obce Prosenice, 2000, str. 218)

Ale zpět ke stému výročí. V průjezdu bývalého primaciálního paláce v Bratislavě, ve které byl 26. prosince 1805 uzavřen mír, je od roku 1905 mramorová pamětní deska, která tuto událost připomíná. (Alois Slovák, Na bojišti slavkovském, 1922, str. 67)

Jako jeden z prvních si začal významným způsobem uvědomovat pietu a smutný osud hrdinů slavkovské bitvy brněnský katolický kněz a pedagog P. Alois Slovák.  Do historie vešla jeho známá slova: „Byl pochmurný den listopadový .Zamyšlen kráčel jsem klikatou silnicí sám a sám - nevšímaje si venkovanů mne předbíhajících, vždyť i oni šli jako já - na hřbitov! Ten den  zasvěcen byl památce věrných zemřelých - bylo dušiček. Můj Bože! Je-li pak kdo mezi námi, aby neželel a neoplakával někoho, kdo již tam za zdí hřbitovní dřímá svůj věčný, věčný sen! A proto jak kdo jen může, dnes navštěvuje drahého zesnulého, ozařuje jeho příbytek posledním světlem a modlí se vroucně a upřímně za klid duše jeho…

A přece - Bohu budiž žalováno - znám hřbitov, nesmírný hřbitov, čtyři hodiny cesty dlouhý, dvě hodiny široký, znám hřbitov, na němž odpočívají tisíce nebožtíků: synů, bratrův, otcův - a  jejich hrobů nikdo nezdobí, jejich hrobů nikdo neosvětluje a na jejich hrobech se nikdo nemodlí…!  Jsou to zapomenuté hroby padlých na rozsáhlém bojišti Prateckém…! Hřbitove pratecký -  pole svaté! Svatým jsi proto, že sám nebeský hospodář o tebe se stará! Neboť nad tvými nebožtíky tak záhy svět zavřel paměť svou“.(Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str.142-143) Slovákův zájem o bitvu a úmysl na vybudování pomníku vyústil vydáním spisku z roku 1897 pod názvem „Bitva u Slavkova“ s mapkou bojiště. Vydal ho svým nákladem v počtu 2000 kusů a prohlásil, že čistý zisk bude použit „na zřízení důstojného náhrobního pomníku na hoře Pratecké“. (Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str.1) Náklad byl rychle rozprodán a tak po roce bylo na světě druhé vydání ve značném počtu 10 000 kusů.  Vyšla  v roce 1908 i v Paříži jako „Bataille d’Austerlitz“ v překladu profesora Luciena Leroye. (Sborník příspěvků k problematice koaličních válek a bitvy 2.12.1805, Jan Špatný, 1978, str.19)

Knihu Aloise Slováka ještě ve stejném roce přeložil do němčiny brněnský farář Clemens Janetschek pod názvem "Die Schlacht bei Austerlitz".  Je třeba doplnit, že roce 1888 poprvé vyšla práce Adolfa von Horsetzkyho o válečných taženích v Evropě od roku 1792. (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, Karel Sáček, Ondřej Tupý, sborník, 2005, str. 150) Spisek Bitva u Slavkova vydal i Karel Řezníček (*1837 v Brňanech u Vyškova), který byl od roku 1868 tajemníkem městské obce slavkovské a plán bitvy u Slavkova sestavil český žurnalista a vojenský spisovatel H. Kuffner (*1861 v Mirovicích).   (Ottova encyklopedie)

KOMITÉT

 Jak již bylo zmíněno, tak v Sokolnicích byl v roce 1899 ze Slovákova popudu založen Komitét pro zřízení pomníku na bojišti slavkovském. Stal se jeho předsedou. Bylo především Slovákovou zásluhou, že pro tuto myšlenku získal mnoho významných a vlivných mužů své doby.

V archivu Historického muzea ve Slavkově se pod evidenčním číslem M 132 nachází složka  s abecedním, ručně psaným, seznamem 34 aktivistů Komitétu. Napsal jej, pravděpodobně mezi roky 1905 až 1907, P. Alois Slovák. Jsou v něm uváděni tito členové:

1. Beneš Tomáš, rolník a radní v Kobylnicích

2. Bělohoubek Ludvík, hostinský v Sokolnicích

3. Burjanek Josef, c. k. soudní rada ve Slavkově

4. Dvořák František, rolník v Sokolnicích

5. Dr. Eremiáš Albert, městský lékař ve Slavkově

6. Fügner František, správce cukrovaru v Sokolnicích

7. Haas Antonín, revírník v Sokolnicích

8. Charvát Josef, důchodní v Sokolnicích

9. P. Janetschek Clemens, farář v Brně

10. Jandík Julius, obuvník v Brně

11. P. Kelbl František, farář v Brně

12. Klaška Antonín, rolník v Sokolnicích

13. Kokeš Cyril, rolník v Praci

14. Konšel Ignác, nadučitel v Sokolnicích

15. P. Linkelhelt Adolf, arcikněz v Sokolnicích

16. Löw Emil, ředitel cukrovaru ve Slavkově

17. P. Mahel Jan, farář v Telnici

18. Martinek Jan, rolník a radní v Praci

19. Neubauer Alfred, důchodní v Sokolnicích

20. Novák František, centrální ředitel velkostatku ve Slavkově

21. Ptáček Adolf, ústřední ředitel statků v Sokolnicích

22. Raab Josef, disponent cukrovaru v Sokolnicích

23. Ryba Bořivoj, učitel v Hostěrádkách

24. Ryba Josef, nadučitel v Praci

25. Sekanina František, rolník v Sokolnicích

26. P. Slovák Alois, profesor v Brně

27. Sticha Jan, c.k. notář ve Slavkově

28. Stříž Vojtěch, císařský rada v Brně

29. Svoboda Adolf, nadučitel v Kobylnicích

30. Šenkyřík Josef, starosta v Praci

31. Šmíd Václav, starosta v Sokolnicích

32. Umlášek Antonín, místopředseda vojenských vysloužilců v Sokolnicích

33. Valníček Emerich, kupec ve Slavkově

34. Winter Robert, nájemce pivovaru v Sokolnicích

Kromě těchto velmi aktivních členů uvádí prof. Alois Slovák i ostatní členskou základnu. V ní pak jsou zastoupeni:

1. Boček Antonín, starosta z Blažovic

2. Boleslav Jan, starosta z Ponětovic

3. Božek František, starosta z Bedřichovic

4. Brzobohatý Florián, předseda vojenských vysloužilců vKobylnicích

5. Čermák František, majitel domu v Křenovicích

6. Čuda Tomáš, člen obchodního výboru ve Šlapanicích

7. David Josef, nadučitel z Měnína

8. Daněk František, starosta z Podolí

9. Eliáš František, starosta ze Žatčan

10. Fert Josef, starosta z Měnína

11. Fišer Pavel, rolník z Ponětovic

12. Foltl Matouš, starosta z Újezda

13. Frank Cyril, starosta z Holubic

14. Hafner Rudolf, ředitel cukrovaru ve Všetulech

15. Heger František, rodák ze Žatčan

16. JUDr. Helcelet Ctibor z Vyškova, člen říšské rady

17. Heilig Jan, předseda vojenských vysloužilců z Újezda

18. Homolka František, správce arcibiskupských statků v Olomouci

19. Hrabálek František, předseda vojenských vysloužilců ve Šlapanicích

20. P. Kašpar Josef, profesor z Brna

21. Kervitzer Karel, profesor z Brna

22. P. Kleveta Augustin, děkan z Prace

23. Král František, starosta z Telnice

24. Lang Antonín, nadučitel ze Žabovřesk

25. Lekavý Petr, pojezdný ze Sokolnic

26. Mrkvica František, radní z Telnice

27. Müller Vavřinec, starosta z Tvarožné

28. Pešl Antonín, starosta z Telnice

29. Skoupil Julius, mlynář z Bedřichovic

30. Spružina Jan, mlynář z Jiříkovic

32. Střelec Josef, starosta z Křenovic

33. Svoboda Šebestián, majítel cihelny

34. Šich Josef, ředitel kontribuční záložny

35. Šíra Inocenc, předseda vojenských vysloužilců v Telnici

36. Schön Maxmilián, c. k. místodržitelský rada z Brna

37. Štěpánek Augustin, starosta z Jiříkovic

38. Šufr Tomáš, radní z Telnice

39. Vymazal Petr, rolník z Kobylnic

40. Zeman Václav, starosta ze Šlapanic

K čestným členů Komitétu P. Alois Slovák řadí:

Arcivévodu Bedřicha, od roku 1905 protektora sdružení

c. k. polního zbrojmistra Mingazziho z Vídně

Karla hraběte Žerotína, c. k. místodržitele na Moravě

Vladimíra hraběte Mitrovského, c. k. komořího a majitele Sokolnic

Mons.ThDr. Pavla hraběte Huyna, brněnského biskupa

P. Korčiana Benedikta, opata rajhradského kláštera

Dr. Josefa Koudelu, šlechtice z Jelínkova a Pokojova, zemského a říšského poslance

JUDr. Sobka Františka, c. k. policejního radu a jmenovaného vládního komisaře výboru.

V celkovém seznamu zastupují členové Komitétu 16 obcí bojiště, chybí pouze Zbýšov. Dále jsou zde uvedeny osoby z městečka Slavkova, Šlapanic, Brna, Vyškova, Všetul a Olomouce.

V komitétu je výslovně uváděno deset rolníků, devět pedagogů, osm zaměstnanců velkostatku, šest kněží a šest živnostníků. Inteligenci včetně učitelů a kněží zastupuje 31 osob. Čtyři členy má Sdružení vojenských vysloužilců.  (Jan Špatný, Výročí Komitétu pro zřízení památníku na bojišti slavkovském, Bulletin ČSNS, č.10, 3/2000, str. 24-26)   Komitét se rozhodl postavit pomník, aby na „krvavém, opuštěném bojišti slavkovském slavila konečně také lidskost a úcta k mrtvým své vítězství“  (Hugo Sáňka, Budovatel Mohyly míru, sborník Mír, str. 41, 1945 ) Současně byl ustaven i ve Slavkově kroužek nadšenců se stejným programem. Celkový rozpočet pomníku byl stanoven na 100 000 korun.

Ještě nebylo ani sto roků od bitvy a Slovák pozvedl svůj hlas slovy: „Nezasluhují-li tito rekové, aby v  zapomenutí nepřišli u nás ani u potomstva?... Kéž co nejdříve zdobí velebné mauzoleum vysočinu Prateckou, krví nesčetných reků prosáklou! Vhodnou zuajisté k tomu příležitostí byla by stoletá památka bitvy Slavkovské, kterou po osmi letech konati buideme.“      ^{(Alois Slovák, Bitva u Slavkova, 1897, str. 4)}

V roce 1905 bylo sté výročí bitvy v obcích a městech slavkovského bojiště připomenuto velkými vatrami a v kostelech byly za padlé z roku 1805 slouženy zádušní mše.^{(Jan ŠPATNÝ, Napoleonské války a české země, sborník, str. 150)} V Blažovicích uspořádala obec 17.–24. září v nově postaveném statku rolníka Václava Ondráčka archeologicko-ovocnickou výstavku. Exponáty byly předměty nalezené na bojišti. (Podrobněji nás o počtu exponátů informuje  Alois Procházka, Památky z bitvy u Slavkova r. 1805, str. 41, 1931)

Sté výročí bitvy připomenulo i zvláštní vydání časopisu „Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens“ pod názvem „Schlacht bei Austerlitz“, jehož autorem byl Walter Stocklaska. ^{( Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, Karel Sáček, Ondřej Tupý, 2005, str. 150)}

MOHYLA MÍRU

Podle původní představy měl být památník na kopci nad obcí Prace dokončen v roce stého výročí bitvy, nejpozději v letech 1907 nebo 1908. Ale pražský architekt Josef Fanta dodal návrhy, ze kterých bylo vybíráno,  až 23. října 1909. 

Komitétem byla vybrána stavební firma. Stavitel Neděla zahájil stavbu 22. června 1910. Stavební dozor byl svěřen Ing.Vladimíru Fišerovi. (Napoleonské války a české země, 2001, sborník, Jan Špatný, Tradice bitvy u Slavkova, 2001, str. 246)

21. srpna, tedy skoro přesně za dva měsíce, se u stavby Mohyly míru konalo slavnostní shromáždění. Přítomno bylo asi 3 500 osob. Mohli si za 22 haléřů koupit slavnostní odznak s národním kolkem. (viz dobový plakát)

Je všeobecně známou skutečností, že po několikaletých snahách zmíněného katolického kněze P. Aloise Slováka a jím založeného „Komitétu pro zřízení důstojného pomníku na bojišti slavkovském“ byla v letech 1910–12 postavena na prateckém návrší Mohyla míru. Jak píše Blahoboj Uhlíř "…na hoře 324 metrů vysoké, zvané Špičák."  (Šlapanice u Brna, 1924)  Ve sporech o vysvěcení kaple a zpřístupnění Mohyly míru vypukla I. světová válka. P. Alois Slovák čelil v roce 1917 snahám o konfiskaci kovového dvojitého kříže na vrcholu památníku, díla kovotepce Franty Anýže, pro válečné účely. (Napoleonské války a historická paměť, Hana Gernešová, Tradice vzpomínkových akcí na slavkovskou bitvu, sborník, 2005, str. 355) V roce 1917 naposledy vykvetla (Jakub Vrbas, Ždánsko, 2002, str. 500) a v roce 1918 uschnula památná lípa u Spáleného mlýna na uhřicku.   (Jakub Vrbas , 2002, Ždánsko, str. 45)

Ve Sbírce vojenských příruček vyšel v roce 1921 v Praze v Přehledu válečného dějepisu druhý díl pod názvem „Války napoleonské“. Autory jsou instruktoři vojenské školy pro pěchotu v Milovicích  Emil Otruba a Alois Carmine. Popisují organizaci a strategii francouzské armády včetně průběhu a hodnocení  nejdůležitějších bitev.

Kulatá výročí připomínaly noviny a časopisy. V roce 1921 například obrázkový rodinný list „Rozkvět“ č. 10 připomenul na šesti stránkách sté výročí Napoleonova  úmrtí 5. května 1821 na ostrově Svaté Heleny.

Moravské noviny z 20. září a Svoboda  z 25. září kladně přijaly fundovanou publikaci Aloise Slováka Na bojišti slavkovském. Vyšla po důkladném studiu archívů v roce 1922. Příznivě ji hodnotil i belgický historik O. Petitjean a do francouzštiny ji přeložil M. Nahodil-Gavroy.   (Sborník příspěvků k problematice koaličních válek a bitvy 2.12.1805, Jan Špatný, 1978, str. 20)

Mezinárodní situace a zahájení I. světové války způsobily, že Mohyla míru byla veřejnosti předána slavnostním aktem za přítomnosti desetitisíců lidí a oficiálních představitelů bojujících stran místo v srpnu 1914 až 25. března 1923. Spravoval ji Zemský cizinecký svaz pro Čechy, Moravu a Slezsko, se kterým Komitét splynul. P. Alois Slovák žil myšlenkou na padlé a na Mohylu míru jako pietní místo po celý zbytek života. V „Hovorech prof. Al. Slováka o Slavkově a Mohyle míru“^{(Sborník Napoleon Austerlitz 1805-1831)}  s prvním řídícím učitelem v Ponětovicích a významným funkcionářem Brněnské župy hasičské Bohumilem Šťastným P. Alois Slovák říká: „Já pro pomník navrhl jsem vrch pratecký (prof. Slovák důsledně opakoval „vrch pracký“), odkud Napoleon řídil osobně onu bitvu, když generál Soult smělým útokem od Ponětovic ke kostelu prackému dobyl Prace a celého návrší“, pokračoval prof. Slovák, ukazuje náhorní pláň nad Prací…

Kniha tvaroženského rodáka a ruského legionáře pplk. Emila Kalába z roku 1928 pod názvem „Bitva tří císařů“ popisuje bitvu u Slavkova s vojenskou strohostí a věcností. Kalába doplnili i někteří jeho současníci např. pplk. Jindřích Bubla a Holub a Petřík z Vojenské akademie v Hranicích kratšími pojednáními.   (Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník, str.151)

K Mohyle míru přibylo v roce 1925 muzeum a restaurace. Vláda na stavbu přispěla darem 100 000 Kč a zemská správa 60 000 Kč. Přispěli i dobrovolní dárci.  (Napoleonské války a historická paměť, Hana Gernešová, Tradice vzpomínkových akcí na slavkovskou bitvu, sborník, 2005, str. 355) Stavbu řídil brněnský architekt František Odehnal. V dubnu 1929 jmenovala obec Prace P. Aloise Slováka za jeho zásluhy čestným občanem.  (Prace a Mohyla míru, 2005, str. 45)

 NAPOLEONSKÁ VÝSTAVA

Jako ohlas na návštěvu francouzského maršála Louise Francheta d’Espreye (*1856–+1942) v Československu v roce 1927 a dle slibu náčelníka československého generálního štábu Jana Syrového byl 5. července 1930 velkolepou slavností odhalen na Žuráni památník z leštěné žuly s bronzovým reliefem rozmístěním vojsk v roku 1805 dle návrhu pražského architekta Vojtěcha Kerharta. ^{(František Kopecký , Bitva u Slavkova a Morava v letech 1805-6, str. 119)}

Za československou vládu a armádu zde byla delegace, vedená ministrem národní obrany dr. Karlem Viškovským a Francii zastupoval generál Mittelhausser s doprovodem.

Fenomén bitvy, zdůrazněný Slovákovou osobností, si mnoho lidí uvědomovalo a vidělo v jeho připomínce možnosti i pro jiné aktivity. Impulsem byla profrancouzská orientace poválečného Československa, počínající hospodářská krize a paradoxně také úmrtí P. Aloise Slováka (†23. 3. 1930). To také významně přispělo k tomu, že se v srpnu 1930 konala ustavující schůzka přípravného výboru spolku „Napoleonská výstava ve Slavkově u Brna“. Na ní se sešli Slovákovi obdivovatelé v čele s rašovickým rodákem a slavkovským občanem JUDr. Jaroslavem Gregorem (*6.8.1901+15.4.1968). ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný,  2001, str. 248)}

Protože výstava byla po stavbě Mohyly míru a odhalení památníku na Žuráni dalším významným impulsem pro rozvoj tradic na slavkovském bojišti, stojí za to připomenout hlavní organizátory.

Předsedou výstavy se stal hodinář a komorní rada Alois Zika a úřadujícím místopředsedou obchodník a náměstek starosty Josef Kozlíček.

Místopředsedy byli statkář a člen okresního výboru Jan Florián, továrník Kazimír Nadýmáček, továrník Šimon Menšík a vařič cukru a městský rada František Prokeš.

2. září bylo ustaveno jedenáct výstavních oborů a zvoleni jednatelé Jaroslav Gregor jako generální jednatel a finanční komisař, Ing. Alois Vrabec a odborný učitel a městský rada Antonín Krejčíř. Odbornými poradci se stala řada osobností té doby z oblasti historie, školství, a umění.

Byl jmenován protektorát z významných osobností, čestné předsednictvo, čestný výbor, výstavní výbor a předsedové odborů.

Po schválení stanov se 14. prosince konala v zasedací místnosti slavkovské spořitelny ustavující valná hromada. Přítomno bylo 83 osob.

V roce 1931 byla tedy na zámku velkostatkáře Josefa Pálffyho ve Slavkově uspořádána ve dnech 28. 6.–19. 7. zásluhou hospodářských společností, politických kruhů a živnostníků „I. Napoleonská výstava“.

V záhlaví katalogu výstavy, popisujícím vystavené exponáty, je napsáno, že: „…je pořádána vzpomínkou 125. výročí bitvy u Slavkova a 110. výročí smrti Napoleonovy. Jejím programem je na velikém bojišti slavkovském veliká manifestace pro světový mír“. (Katalog Napoleonské výstavy, popisuje všechny exponáty, celkem 493 napoleonských památek, umístěny ve 12 zámeckých sálech, vystaveno i 187 obrazů z bývalé kounicovské sbírky, expozici uspořádal architekt Antonín Kuriál)

Exponáty se staly nejen zbraně, mince, ikony, mapy, rytiny, medaile, ale i sbírka napoleonik zpěvačky Emy Destinnové (*26.2.1878 Praha+28.1.1930 České Budějovice) ze zámku Stráž nad Nežárkou a další památky na rok 1805. Byl zde i pamětní koutek P. Aloise Slováka a výrobky řemeslníků a firem ze Slavkova a okolí. Záštitu převzala československá vláda a francouzský velvyslanec F. J. Charles-Roux. V zahraniční části čestného předsednictva se sešli maršál Franchet d´Esprey, velitel pařížské Invalidovny generál Mariaux, vdova po pařížském bohemistovi a univerzitním profesorovi Arnoštu Denisovi M. E. Denisová, švýcarský spisovatel Emil Ludwig, francouzský konzul v Brně Achille Jeuniau a další osobnosti tak, jak nám to dokladují soudobé publikace. Výstavu zahájili ministři československé vlády Bohumír Bradáč, Dr. Jan Šrámek a zástupce Francie pplk. Leclere.

Závěr výstavy vyzněl 19. července ve velkolepě pojaté scénické představení, uspořádané v zámeckém parku a evokující nejvýznamnější epizody slavkovské bitvy. Do komparsu byli začleněni příslušníci armády, aby se tak názorně demonstrovala brannost a spojenectví s Francií. Napoleonská výstava vzbudila značný ohlas u domácí i zahraniční veřejnosti a stala se tak přímým podnětem k významnému oživení napoleonských tradic v Evropě.   ^{(Napoleonské  války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 249)}

Předseda výstavy Alois Zika, okresní hejtman dr. Otakar Přikryl a starosta Slavkova Rudolf Tesařík zde v deštivém cyrilometodějském dopoledni (5. července) přivítal i prezidenta republiky T. G. Masaryka, který ten den navštívil i nedalekou Mohylu míru. Výstavu shlédlo za tři týdny více než 73 tisíc diváků a čistý zisk celé akce činil 83 000 korun. Při příležitosti konání výstavy byla vydána publikace Slavkov (Napoleón-Austerlitz 1805-1931).

O výstavě psaly Lidové noviny, Moravská Orlice, Národní Osvobození a Vyškovské noviny. Hojně čtené Humoristické listy věnovaly výstavě celé číslo. (www.zamek-slavkov.cz, Vladimíra Zichová, Martin Rája)

Zbývá dodat, že ředitel národní školy Alois Procházka vydal v témže roce útlou publikaci Památky z bitvy u Slavkova. Vyšla nákladem učitelské jednoty "Komenský" a byla věnována památce profesora Aloise Slováka. Bývalí členové výstavního výboru založili ve Slavkově počátkem roku 1932 „Klub přátel Francie.“ Byla mu, mimo jiné, svěřena pozůstalost P. Aloise Slováka , zakoupená z výtěžku výstavy.  8. března zemřel ve věku pouhých 43 roků podplukovník Emil Kaláb, autor knihy Bitva u Slavkova a dalších publikací.

Slavkovský „Klub přátel Francie“ uspěl při jednáních s Josefem Pálffym, jehož rod se stal v roce 1919 po úmrtí Eugena hraběte z Kounic vlastníkem zámku, ovšem se sídlem ve Smolenici na Slovensku. Na zámku ve Slavkově byla 1. října 1932 otevřena Napoleonská knihovna ( přítomen byl francouzský konzul A. Jeuniau) a z exponátů po prezentaci na I. Napoleonské výstavě bylo v levém křídle zámku zřízeno Napoleonské muzeum. (V září 1934, viz Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 249. V roce 1933, viz www.zámek-slavkov.cz, Vladimíra Zichová, Martin Rája. Na www.austerlitz.org, Napoleonské dny-historie je uvedeno v roce 1932) Správcem se stal archeolog a ředitel chlapecké školy  školy ve Slavkově Alois Procházka.  (Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 249)

NAPOLEONSKÉ HRY

17. ledna 1930 byla založena Napoleonská společnost v Praze     ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný,  2001, str. 250)} Jejím cílem stejně jako u „Klubu přátel Francie“, založeného počátkem roku 1932 ve Slavkově, bylo studium napoleonské problematiky, výchova k osobní statečnosti a vlastenecké obětavosti. Prvním předsedou pražské společnosti byl vrchní odborný rada MUDr. František Skácelík. Jeho zástupci se stali redaktor PhDr. J. M. Augusta a  akademická malířka Zdenka Braunerová. Jednateli byli František Hlaváček a redaktor Václav Kašpar. V předsednictvu ještě byli Vladislav Rőhling, Vladimír Krtička a pokladník Antonín Flor.

Pochopit, z jakých pohnutek tyto společnosti vznikaly, můžeme z úryvku úvodního slova MUDr. Skácelíka , proneseného při zahájení činnosti:

„ Každý národ vyrovnává se vlastním způsobem s velkými osobnostmi,  které zasáhly přímo nebo nepřímo do jeho dějinného vývoje. Doba, kdy náš národ, stejně jako ostatní národové Evropy, se zatajeným dechem sledoval činy Napoleonovy, náleží minulosti. Ale myšlenky i činy, které vyvolaly, neumírají s lidmi. Pátráme-li, pokud jejich odezvy se přenesly ve smýšlení a cítění generací pozdějších, nenalézáme mnoho záznamů. Příčinou tohoto nedostatku nebyl jistě malý zájem . Bylo to snad ovzduší nedosti příznivé bádáním tohoto druhu, byla to snad potřeba vykonat jiné naléhavější práce, byla to i řídká příležitost k organizaci pracovníků i činnosti v tomto směru. ale poměry se zatím změnily: prostředí duchovních snah je jiné, nejnaléhavější práce národní jsou provedeny a zbývá snad jen soustřediti pracovníky dobré vůle. proto pokládáme za vhodné k účelu studia epochy napoleonské a dějinných závěrů z ní vyplývajících, založiti organizační středisko, kterým má býti československá Napoleonská společnost. Její účel je tedy položiti základy k napoleonologické  činnosti badatelské, sbírati materiál pro zpracování vědecké, soustřediti odborníky a interesenty, povzbuditi ušlechtilé snahy sběratelské a využíti je k vyšším cílům etickým, konkretisovati myšlenkovou náplň, vytvořenou osobními projevy významných šeských lidí, ať to byli spisovatelé jako Vrchlický, Opolský, Dyk, Machar, Zavřel, Augusta, Tichý, Hoch, Lešehrad, Čečetka, či sběratelé jako Destinnová, Bergerová, Vyčítal, Lešehrad, Zavřel, Augusta, Vondráček, Tichý aj. Nezakládáme Napoleonskou společnost, abychom rozmnožili řadu československých spolků. Stavíme již na vykonané konkretní práci v úmyslu zachytiti její výsledky a přiřaditi se k napoleonologickým bádáním, která přinesla již ovoce v cizích společnostech téhož účelu“.

MUDr. Skácelík ve svém úvodním slovu také řekl:

„…Šest měsíců před slavným návratem ostatků Napoleonových z ostrova sv. Heleny do Paříže, dne 3. června r.1841,  řekl Victor Hugo, zahajuje schůzi Akademie francouzské: „Napoleon byl kníže geniem, osudem i činy…Revoluce ho zrodila, národ ho zvolil, papež ho korunoval…Každý rok posunul hranice své říše za majestátní a nutnou oblast, kterou sám Bůh dal Francii. Překonal Alpy jako Karel Veliký a Pyreneje jako Ludvík XIV.; překročil Rýn jako Caesar…Vše na tomto člověku bylo oslňující…“    

Čestné členství ve společnosti bylo nabídnuto mnoha významným osobnostem. Generál Maurice Janin redaktoru Augustovi odepsal:

„…jsem hluboce dojat vaším úmyslem a jest pro mne cenné míti ve Vás o spojení více s Prahou a československým národem.Budu velmi rád s Vámi spolupracovati v historických studiích. Je to pole ještě nezpracované a velmi úrodné…“

Generál Duffour napsal: “ …Vaše společnost mě velmi poctívá a vděčně přijímám titul čestného člena, jejž mi uděluje….Nezapomenu skvělého přijetí, jehož se mi dostalo od mých kamarádů z československé armády v létě r. 1930, ani pohnutí, jehož jsem za slavnosti dne 5. července 1930 při odhalení pomníku slavkovského vítězství u Šlapanic. Od té doby cítím se opravdu spojen s vaší krásnou vlastí pouty bratrských citů…“              (Napoleon, sborník prací, Praha, 1932)

 Redaktor Augusta byl v roce 1932 vyslán jako delegát této společnosti na II. Napoleonský kongres v Paříži.   ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 250)}

Prvním významným počinem pražské společnosti bylo vydání česko-francouzského sborníku Napoleon s mnoha významnými příspěvky.

„Klub“ rovněž uspořádal 10. září 1933 v zámeckém parku „Napoleonské hry“. V  programu vystoupilo přes 500 účinkujících.  ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 249)}

Bylo jich snad přesně 548 a historické oděvy byly vypůjčeny v Praze, Paříži a Vídni. Jezdectvo měl na starosti říšský náčelník Selských  jízd Dr. Jan Fulík. Mimo nich účinkovali občané města a hlavně  důstojníci a vojáci československé armády.Počítalo se s účastí 10 000 diváků, ale lístky byly již dopoledne vyprodány. Nakonec hry sledovalo 20 000 diváků. Slavkovský kronikář napsal:

„Pořadatelstvo her chtělo sice vchod do zámecké zahrady uzavřít, ale nebylo to možné, neboť lidé, stojící u brány , nedali se odbýti. Hlediště pak bylo lidmi v pravém slova smyslu natřískáno.“  (www.zamek-slavkov.cz, Valdimíra Zichová, Martin Rája)

  Záštitu převzal francouzský velvyslanec Léon Noel a v čestném předsednictvu byla řada významných osobností. Scénář nám popisuje vydaný „Průvodce po bojišti Napoleonově“. Hlavní role Napoleona se ujal bývalý režisér Zemského divadla v Brně Otto Čermák. Ten byl i režisérem představení, jehož  pět obrazů se nazývalo Před bitvou, Na Žuráni, Po bitvě, U spáleného mlýna a Mezi svými. Obdiv si získal kočár císaře Františka, zapůjčený z valtického zámku. Průběh her natáčela filmová společnost Legiafilm. Psaly o nich Vyškovské a další noviny. Hry zakončil slavnostní ohňostroj. Shlédlo je asi 20 000 diváků.

Na hrách se podíleli i brněnští ctitelé tohoto historického období. Ti založili v roce 1934 „Napoleonovu společnost“ pod předsednictvím JUDr. Jaroslava Gregora. Společnost se později stala členem institutu Napoleon v Paříži.

V Praze se 23.–28. října konal III. Napoleonský kongres pod záštitou ministra národní obrany Bohumíra Bradáče. Mezinárodní čestný výbor tvořilo 233 významných osobností té doby. Výstava v pěti sálech paláce „U Hybernů“, která trvala od zahájení kongresu do poloviny listopadu, měla vysokou úroveň. V květnu a červnu jí předcházela pražskou Napoleonskou společností zorganizovaná výstava „Borodino – r. 1812“.

1. prosince 1934 uspořádala Napoleonská společnost v Brně se slavkovským „Klubem přátel Francie“, Obecní radou v Praci, obcemi slavkovského bojiště a dalšími spolupořadateli vzpomínkovou slavnost na Mohyle míru, nazvanou „Pietní vzpomínka padlých vojínů na bojišti slavkovském“. Přítomno bylo 20 000 návštěvníků a mottem bylo heslo prof. P. Aloise Slováka „Kdo mrtvé ctí, sebe ctí“.  ^{(Pan prezident na výstavě, Jaroslav Gregor, sborník Napoleon-Austerlitz 1805, 1931, str. 11)}

První část programu pokračovala druhou částí v obci Prace. Po recitaci básně Josefa Svatopluka. Machara „Na bojišti u Slavkova“ následovala přednáška pplk. francouzské vojenské mise v ČSR Juliena Flipo na téma „Napoleonský voják“. Po recitaci básně J. Heina „Granátníci“ byla slavnost ukončena přednáškou místopředsedy Napoleonské společnosti v Praze a přísedícího zemského výboru Františka Zelenky na téma „Napoleon učitelem vlastenectví“.

Účinkovala vojenská hudba a Mohyla míru byla slavnostně nasvícena.

Úspěch Napoleonských her vedl k opakování a tak se ve Slavkově v zámeckém parku konaly 15. června 1935 další, už II.Napoleonské hry. Záštitu nad nimi převzal ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany Bohumír Bradáč, velvyslanec Francouzské republiky v Praze Emile Niggiara a jeho polský kolega Léon Noel.  ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, str. 249)} V programu dle scénáře Dr. Jaroslava Gregora účinkovalo 800 lidí v historických uniformách z roku 1805 a také v tradičních lidových krojích. Napoleona ztvárnil herec Národního divadla v Praze Bedřich Karen. Hry demonstrovaly spojenectví s Francií a ve vypjaté politické atmosféře i připravenost republiky k obraně proti německé rozpínavosti. Dokumentovala to závěrečná scéna sbratření československé a francouzské armády. Pro tuto scénu  nacvičoval sborovou recitaci profesor dramatické konzervatoře v Brně Rudolf Walter. Patronát převzala československá vláda a z programu byl natočen film „Druhé napoleonské hry.“ Psaly o nich například Národní Osvobození a Národní politika.

Průběh programu vysílal přímým přenosem i  Československý rozhlas a byla vydána publikace Napoleonské hry II. s příspěvky gen. Fauchera, Dr. Gregora, P. Aloise Slováka a Dr. Bukváře.

Do Slavkova přijely zvláštní vlaky z Brna, Prahy a Hradce Králové. Pražští účastníci navštívili v neděli dopoledne i slavnou pouť u sv. Antonínka v Blatnici.

V září 1935 byly dokončeny parkové úpravy v okolí Mohyly míru. Do jejího ossaria byly 28. září uloženy na bojišti nalezené kosterní pozůstatky padlých z roku 1805. Přítomen byl francouzský konzul Achille Jeuniau a široká veřejnost včetně vojenské hudby. Přitom byla vlevo od vchodu do kaple odhalena bronzová busta P. Aloise Slováka od sochaře Josefa Axmana. Místní farář P. Jan Procházka potom sloužil zádušní mši.

 Po II. světové válce byla busta umístěna v muzeu. Zásluhou tehdejšího předsedy Cizineckého svazu poslance Šamalíka byla ten den sloužena první mše svatá za padlé bojovníky i na paměť P. Aloise Slováka.

Před 130. výročím připravila Napoleonská společnost v Brně na Dominikánském náměstí v pasáži vedle kina Moderna od 1. do 4. prosince výstavku s památkami na bit­vu u Slavkova.   ^{(Napoleonská společnost v Brně, pietní vzpomínka-program)}

Rok 1936 byl zasvěcen 130. výročí bitvy s těžištěm ve dnech 10. 5.–28. 6. 1936. Program probíhal v Praze, v Brně a na slavkovském bojišti.

Napoleonská společnost v Brně a v Praze pořádala od 10. května do 29. června velkolepou propagační akci ve prospěch cizineckého ruchu. Byla zahájena v Pantheonu Národního muzea v Praze. Bohatý program vskutku nelze podrobně popisovat. Byly to výstavy s napoleonskou tematikou ve všech pražských muzeích. Zapojen byl i československý rozhlas.

Na Moravě byly v té době otevřeny výstavy v Brně (Napoleonské slavnosti 10. května-28. června, otevření výstavy, promítání filmu o II. Napoleonských hrách) , na Staré pozořické poště (Otevření Napoleonova světnice, 10.5.1936) a ve Slavkově. Tam se výstava ve třech místnostech zámku nazývala Po stopách bitvy u Slavkova. (9.-10.5.1936) Pořadatelé uspořádali vycházky a zájezdy například na znojemské bojiště, do Slavkova, ke Spálenému mlýnu (24.5.1936),do Olšan u Olomouce, do Blatnice pod svatým Antonínkem, na Santon, na Žuráň a 29. června i do Bratislavy. ^{(Brněnská svoboda, 2. 4. 1936, str. 4)}

Kronika obce Tvarožná připomíná vzpomínkovou slavnost Napoleonské společnosti na Santonu v neděli 24. května 1936. Je v ní zapsáno: „Přednášeli Dr. Bukvář a vrchní rada Mazel. Shromáždilo se hojně obecenstva z Tvarožné a z okolí.“

Při výročí byla vydána brožura „Oslavy 130. výročí bitvy u Slavkova“ se zaměřením na propagaci napoleonských památek v českých zemích. V pondělí 28. září v den svátku sv. Václava se konala vzpomínková slavnost na prateckém návrší.

V lednu 1937 byla pražská společnost přejmenována na „Československou společnost Napoleon.“ Novým předsedou se stal Zdeněk Radslav hrabě Kinský. Společnost navázala styky s Institutem Napoleon v Paříži a s Napoleonskou společností v New Yorku a začala vydávat sborník. ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný,  2001, str. 251)}

29. června se po mnoha letech konaly větší smuteční pravoslavné obřady u pomníku padlým z let 1805, 1809 a 1812 v obci Veselíčko. Farář z Přerova ve vzpomínce na padlé ruské vojáky vysvětlil, proč se za vlády Habsburků nesměli ke svým padlým hlásit, proč byli za války za přátelství k Rusům pronásledováni a proč se tyto obřady nemohly konat.    (Veselíčské novinky, č. 16, léto 2005, str. 6)

V srpnu 1937 se konaly zásluhou JUDr. Jaroslava Gregora III. Napoleonské hry ve Znojmě se zaměřením na rok 1809. 1. 10. 1937 vyšlo první číslo nově pojatého sborníku „Napoleon“, který navázal na čtvrtletně vydávaný sborník z let 1935–6. ^{(Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 251)}

Delegace brněnské Napoleonské společnosti, ve které byli například Dr. Gregor, Dr. Bukvář a Hugo Sáňka, navštívila v roce 1937 Paříž. Členové delegace navštívili starobylou univerzitu Sorbonu a navázali zde celou řadu užitečných kontaktů.

PŘED VÁLKOU

Pražská společnost Napoleon uspořádala na zámku v Náchodě výstavu ke 125. výročí Pražského kongresu (1813). Další připra­vovaná výročí například 125. výročí bitvy u Lipska, 130. výročí obléhání Bratislavy, 130. výročí bitvy u Znojma, různé přednášky a výstavy se již neuskutečnily.

Neuskutečnily se ani oslavy 100. výročí převezení Na­poleo­nových ostatků z ostro­va Svatá Helena do Paříže (1840).

V návaznosti na mezinárodní situaci a na francouzský postoj k požadavkům Německa se zhoršily vztahy s Československé republiky s Francií. Projevilo se to i jinak. „Klub přátel Francie“ ve Slav­kově se v roce 1938 rozpadl. Podle kroniky města Slavkova „…klubovní firma byla veřejně spálena a členové klubu vrátili jim udělené francouzské řády“. Na zámek se 1. října nastěhovali vojáci jmenovitě 5. cyklistický prapor československé armády. Předměty z expozice muzea byly v bednách uloženy na slavkovské radnici.

Zanikla i „Napoleonská společnost“ v Brně. K datu 30. března 1939 se její jmění stalo majetkem „Mohylové komise“ v působnosti Zemského cizineckého svazu v Brně. Na slavkovském zámku se ubytovali vojáci německého Wehrmachtu.

V roce 1940 zemřel mnohaletý správce muzea Alois Procházka a jeho nástupcem se stal bučovický učitel a archeolog František Kalousek. V tom roce vyšel první román Františka Neužila o napoleonské době Plemeno Hamrů.

Funkcionáři Mohylové komise vzhledem k blížící se frontě Mohylu míru v roce 1944 uzavřeli a v březnu 1945 ukryli většinu cenných předmětů. Německá armáda už počátkem ledna 1945 s přispěním totálně nasazených občanů budovala v okolí Mohyly míru opevnění.

O návrší nastaly 24. dubna těžké boje. Mohyla míru včetně budov byla velmi poškozena. Škody byly vyčísleny na tehdejších asi půl milionu korun. Ztratila se řada exponátů.  ^{(Slavkovské noviny č. 25, 27. 5. 1945)}

Pražská společnost Napoleon svoji činnost na dobu války zastavila. Poslední číslo sborníku Napoleon vyšlo symbolicky 2. prosince 1940.

Roky druhé světově války i poválečné starosti nebyly příliš vhodnou půdou k připomínání si událostí z roku 1805.

PO VÁLCE

Novodobé tradice se po válce rozvíjely těžce. Poválečné politické vedení přirovnávalo Napoleona k Hitlerovi. (Stejnou argumentaci dnes používají i někteří moji méně sečtělí vrstevníci, kteří ještě přidávají Stalina.) Shromažďování a k tomu ještě veřejné vystupování byť s historickými zbraněmi nebo jejich replikami historickými zbraní bylo nežádoucí.

V roce 140. výročí bitvy vyšel sborník Mír. V článku Než se začalo stavět, který je rozhovorem s devadesátiletým architektem Fantou, tento o přípravě stavby Mohyly míru říká: „ Byla mě ta myšlenka tehdy sympatická, zejména tím, že nešlo o žádný oficiální podnik.“  (str. 43)

V Praze vznikl „Kroužek přátel Slavkova.“ V jeho čele stáli slavkovští rodáci a bývali českoslovenští legionáři básník Ferdinand Pražský-Slavkovský, plk. v. v. František Materna a František Hlaváček. S nimi úzce spolupracoval předseda Muzejní společnosti při Městském národním výboru Josef Procházka. Jejich společné úsilí vyvrcholilo až 18. září 1949 otevřením Napoleonské expozice ve druhém poschodí slavkovského zámku. ^{(Sborník Napoleon 1995, Jan Špatný, Vilém Walter, Zachování napoleonských tradic, str. 21)} Po válce byly totiž na zámku úřady a internát.

V roce 1948 zámek převzala Národní kulturní komise se sídlem v Praze, která pořídila soupis zámeckého mobiliáře a knihovny. Po opravách zámku v letech 1954–5 získalo muzeum 30 místností pod názvem Okresní vlastivědné muzeum s oddělením napoleonských válek. V jeho čele stála od roku 1955 PhDr. Dagmar Šaurová (*21.11. 1909 Jablonec nad Jizerou+30. 1. 1982 Brno)

Po zrušení slavkovského okresu zanikl v roce 1961 i statut Okresního muzea a správu převzal Městský národní výbor.

Lze konstatovat, že prvních dvacet roků po 2. světové válce byla iniciativa především na odborných institucích a to především muzeích ve Slavkově a na, v roce 1960 zřízeném, Okresním muzeu Brno-venkov. To spravovalo Mohylu míru. V obcích se touto tématikou zaobírali jednotlivci, hlavně zájemci o historii, kronikáři a písmáci.

20. června 1956 zemřel v Praze ve věku úctyhodných 98 let, aniž by to na bojišti někdo zaznamenal, autor projektu Mohyly míru Josef Fanta. (M. j. autor staveb Hlávkových kolejí (1903), Hlavního nádraží (1901-9), budovy Ministerstva průmyslu a obchodu (1932), všechny v Praze)

Správcem Mohyly míru se za odměnu stal ruský legionář Václav Štěpánek (*28.11.1886+16.4.1957). Po jeho smrti v dubnu 1957 se správkyní a později průvodkyní stala jeho dcera Marie Táborská. V rozhovoru pro Pratecký zpravodaj (duben 2009, str. 7) říká: “Moje působnost v této funkci se počítá od roku 1958 až do roku 1975. Na práci průvodkyně na Mohyle míru mám jen ty nejlepší vzpomínky až do té doby, než bylo muzeum Mohyly míru vykradeno, což se stalo v prosinci roku 1974. Tato nepříjemná událost mě docela zasáhla, přesto jsem ještě celý rok 1975 ve své průvodcovské práci na Mohyle míru pokračovala. Potom jsem dostala nabídku práce průvodkyně na kroměřížském zámku, kterou jsem přijala…“.

Téma bitvy se objevilo i v literatuře. Pozořický rodák František Neužil napsal a v roce 1959 vydal knihu Prsten. Byl to, po v roce 1944 vydaném Plemenu Hamrů, už druhý román, který spojil průběh bitvy a osudy několika rodin z Pozořic, Jezer, Sivic a okolí. ^{(Jan Skutil, Lidová demokracie 2. 12. 1981)}

Není bez zajímavosti, že František Neužil se od roku 1960 stal ředitelem okresního vyškovského archívu se sídlem na slavkovském zámku.

ŠEDESÁTÁ LÉTA

V roce 1963 bylo muzeum ve Slavkově přejmenováno na „Muzeum napoleonských válek a ohlasu francouzské revoluce“.

Na přelomu roků 1964 a 1965 byla v sedmi místnostech přízemí severního křídla slavkovského zámku připravena stálá výstava pod názvem Morava v době napoleonských válek. Autorem libreta byl PhDr. Michael Vaňáček a scénář zpracovali Arch. Hank, Dr. Nekuda a Dr. Šaurová. Výstava měla pět částí. Byla otevřena 1. srpna 1965.

Tak byly ke 160. výročí bitvy napoleonské sbírky odděleny od ostatního fondu a nainstalovány zvlášť.

Při tomto výročí připravila slavkovská Osvětová beseda ve spolupráci s Vlastivědným kroužkem v Praze a Lidovou školou umění vzpomínkový večer. Uvedl ho předseda MěNV Ladislav Pour a k účastníkům promluvil bývalý zahraniční pracovník František Hlaváček z Prahy. Zdejší rodák Ferdinand Pražský-Slavkovský uvedl přednes své básně „Oni a on“. Téhož večera byl údajně i vzpomínkový večer ve Francii, kde byla recitována stejná báseň ve francouzském překladu. Posluchači byli seznámeni i s pověstí o ruském pokladu a s jeho hledáním v trati Vážanský žleb u Vážan nad Litavou v blízkosti slavkovského katastru. Součástí vzpomínkového večera byla i prohlídka napoleonské výstavky v muzeu.

Město Šlapanice odhalilo 12. prosince 1965 na hřbitově památník neznámým francouzským vojákům, padlým v bitvě u Slavkova. Bylo to na místě, kam byly v roce 1850 přeneseny pozůstatky vojáků ze starého hřbitova na Ponětovické ulici, kde byli pohřbeni ve dvou šachtových hrobech. Při této příležitosti byly vzpomenuty i oběti z řad civilního obyvatelstva.

Muzejní spolek s Moravským muzeem vydal v roce 1965 studii PhDr. Michala Vaňáčka „Francouzové a Morava v době francouzské revoluce a koaličních válek“ jako 4. číslo Vlastivědné knihovny moravské. Studie obsahovala  řadu dosud neznámých materiálů.

Československá televize natočila v cyklu Zvědavá kamera pořad o hledání ruské válečné pokladny, který byl po premiéře v roce 1965 znovu reprízován až před výročím bitvy v roce 2005.

V roce 1960 byly zásluhou PhDr. A. B. Krále, CSc., vedoucího odboru kultury ONV Brno-venkov, sepsány chátrající památky na okrese Brno-venkov a 20 z nich bylo označeno jako napoleonské. Tím se dostaly do evidence a do propagačních publikací, vydávaných Okresním národním výborem a Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Brně.

P. Alois Slovák si výslovně přál, aby v okolí Mohyly míru nebyly vysazovány žádné stromy. Mohyla míru se svou věží a stylizovanou zeměkoulí a křížem měla pro lidstvo představovat varovně zdvižený prst dalším válkám.

Tento záměr vzal za své v padesátých a šedesátých letech 20. století. Nedaleko Mohyly míru směrem k obci Újezd byla vybudována vojenská radarová stanice. Celé návrší bylo osázeno stromy. Než vzrostly, hlídali placení strážci návštěvníky, aby si památník nefotografovali směrem k přísně tajné a zdaleka viditelné radarové stanici.     (Naše město Dolní Kounice, č. 4/2005, str. 9)