Podplukovník Emil Kaláb
Zapomenutý článek podplukovníka Emila Kalába
Tvarožná si na začátku letošního roku připomenula výročí úmrtí dvou významných rodáků - vojáků. Jsou to generálmajor prof. MUDr. Josef Liškutín (*13.8.1910+8.2.1957) a pplk. Emil Kaláb (*8.12.1889), ruský legionář a historik bitvy u Slavkova. Ten zemřel 8. března 1932. Životní osudy obou osobností jsou dostatečné známé. Připomeňme si půlkulaté výročí úmrtí pplk. Emila Kalába i nekulaté výročí památníku na Žuráni jedním z jeho mnoha publikovaných článků. Ten následující otiskly Lidové noviny 4. července 1930, tedy den před slavnostním odhalením památníku. Má nadpis „Po bitvě u Slavkova“s podtitulkem „K odhalení pomníku u Slavkova“.
„Prohrají-li bitvu spojené armády dvou států, svalují obyčejně vinu z porážky jedna na druhou, nedbajíce skutečných příčin porážky.Tak tomu bylo též po bitvě u Slavkova. Rakušané s Rusy se častovali líbeznostmi dosti nechutnými. Rusové pak i úředně činili Rakušanům výčitky, že se u Slavkova nebili jak bylo nutno. Rakušané našli na tuto výtku obránce v samém Napoleonu. Ten v časopise Moniteur odsoudil Rusy ironickou větou:“Kdo viděl bojiště (rozuměj slavkovské), dosvědčí, že místa hlavní srážky byla pokryta rakouskými mrtvolami, avšak na jiných místech ležely jen ruské tornistry“. Car Alexandr byl jiného názoru o Rakušanech než Napoleon. Brzy po slavkovské bitvě píše o nich (23. prosince 1805) markraběnce bádenské, že je to národ zbabělý, zrádný, hloupý a nejhoršími vlastnostmi obdařený. Naznačuje jí v dopise, aby tuto charakteristiku Rakušanů šířila dále, (Obser: Karel Friedrich). Tak kritisoval monarcha, jenž později po letech při vyprávění o svém jednání ve slavkovské bitvě pronesl: „Ve slavkovské kampani byl jsem mlád a nezkušen. Kutuzov mi tehdy říkal, že musíme jednat docela jinak, měl však býti ve svém mínění neústupnějším (nastojčivěje).Tak píše Michajlovskij. Rakušané byli o Rusech, hlavně o caru, asi téhož mínění jako car o nich. Metternich pod dojmem slavkovské porážky vystříhá ještě r. 1811od bázlivého Ruska, které prý již dvakrát ponechalo spojence jejich smutnému osudu. Později píše knížeti Schwarzenbergovi: „Bůh vás ochraňuj od veliké porážky, neboť car Alexandr utekl by pak bez zastávky až do Petrohradu“ (podle Metternichových listin).
Car Alexandr trestal za slavkovskou porážku nemilosrdně. Opilému Buxhoewdenovi, který utekl od své armádní skupiny, ničené jeho vinou u pověstného Zatčanského a Měnínského rybníku, nestalo se nic. Toho kryl dvůr (Buxhoewdwn prokázal kdysi službu jednomu velikému knížeti, když se mu stalo nějaké to neštěstí s jednou dámou). Jeho podvelitelé generálové Langeron a Przibyszewski, velitelé kolon u Slavkova, byli potrestáni velice přísně. Przibyszewski dokonce zajímavým způsobem: Když se vrátil ze zajetí, byl postaven před vojenský soud za to, že se dal se zbytkem své kolony (asi 5 tisíc mužů) příliš brzy zajmout. Soud věc důkladně vyšetřil a a Przibyszewského osvobodil s odůvodněním, že obžalovaný upadl do zajetí až na konci bitvy a ne svou vinou. Tento rozsudek se nelíbil na vyšších místech. Tam potřebovali obětního beránka. Bylo nařízeno dáti věc generála Przibyszewského státní radě, aby o ní rozhodla. Zde nebožáka obvinili z něčeho docela jiného než u vojenského soudu. Obžalovací spis se začínal slovy:„Nedal svým generálům patřičných doplňků, aby mohli přesně splnit disposice, nepostaral se včas na ústup na uherskou silnici, neudržoval stálého spojení s druhými kolonami atd. atd.“ Toto obvinění by bylo na Buxhoewdena jako přišito. Przibyszewski však odnesl to za něho. Státní rada ho degradovala na prostého vojáka a vyloučila z armády. Car rozsudek potvrdil. Několik dalších trestů bylo zajímavo zase z jiné stránky: Degradován byl šéf galičského pluku generálmajor Lošakov za to, že se po srážce samovolně odloučil od svěřeného mu pluku a utekl až do Lvova. Jak vidět, dovedli se velitelé odpoutat od nepřítele již tehdy, a to hodně důkladně. Dva prapory novgorodského pluku, které u Práce utekly před Francouzi před tváří jeho Veličenstva a nedaly se ani jím samým zadržet, byly potrestány tím, že jejich důstojníci nesměli nyní za trest nosit u šavlí třapců a vojáci museli za trest sloužit o pět let déle než jim náleželo. Též car byl „potrestán“ za svoje chyby spáchané na Moravě r. 1805. Řada rytířů řádu Sv. Jiří (duma georgijevských kavalerov) ho prosila, aby se za Slavkov ráčil ozdobiti řádem Sv. Jiří prvního stupně, tedy nejvyšším ruským vyznamenáním vůbec. Car odvětil, že nemůže si vzíti první stupeň tohoto řádu, poněvadž nebyl u Slavkova velitelem armády, jak to určují předpisy tohoto řádu, nýbrž jen pozorovatelem. Aby však dokázal svoji úctu k radě rytířů řádu Sv. Jiří, ráči se milostivě ozdobiti čtvrtým stupněm (Podle Michajlovského.) Tak byl tedy potrestán ten, jemuž jeho vlastní ministr (Čartoryjskij) pověděl do obličeje, že u Slavkova svého spojence nechal na holičkách (podle Čartoryjského memoárů). Podle těchto trestů nesmíme však soudit, že se ruská armáda u Slavkova bila špatně. Většinou se bila docela dobře zvláště kolona Bagrationova a ruská garda. Řada generálů byla vyznamenána (Bagration, veliký kníže Konstantin Pavlovič, Miloradoviš, Dochturov, Čaplic, Ulanius a jiní). Chyba se však stala v tom, že car netrestal právě viníky (sebe a Buxhoewdwna), nýbrž nebožáka Langerona a Przibyszewskiho. Langeron byl propuštěn z armády, Przibyszewski degradován a vyloučen z armády. Některé ruské pluky obklopené a ničené u Sokolnic, chovaly se statečně do poslední chvíle. Byly to hlavně pluky oněch dvou potrestaných generálů. U permského pluku vojáci, když viděli, že pluk bude úplně zničen, strhli dva prapory se žerdi a skryli je u sebe. U azovského pluku raněný poddůstojník Staričkov strhl prapor se žerdi a skryl jej na své těle pod uniformu, aby jej nedostali do rukou Francouzi. Když pak umíral v Brně v lazaretě, dal jej tajně svému druhu, aby jej po vojně dopravil do vlasti, což se mu podařilo. Granátník Něstěrov od narvského pluku strhl rovněž prapor se žerdi a ukryl u sebe. Podařilo se mu ze zajetí prchnout a přinést jej zpět svému pluku (podle Michajlovského). Když po bitvě u Slavkova Napoleon jel nocovat na Pozořickou Poštu, potkal skupinu ruských zajatců. Mezi nimi byli důstojníciruské gardy vyznamenavší se slavným útokem na Staré Vinohrady u Blažovic. Dal se se zajatci do hovoru. Nápadným mu byl mladičký raněný důstojník, téměř ještě dítě. „Kdo je ten mladý člověk vedle vás?“, tázal se zajatého knížete Rěpnina. Rěpnin odvětil, že je to Suchtelen. „Dal se s námi do boje velice mlád“, pronesl Napoleon. „Mladost nepřekáží člověku být chrabrým“, odsekl Suchtelen. „Dobře jste odpověděl, mladý muži“, pochválil ho velký vůdce, „vás čeká kariera (vous ferez votre carriére)“ (podle zápisků Rěpninových). Tento Suchtelen byl pozdější známý generál Suchtelen.
Ruská armáda byla do bitvy u Slavkova pokládána za velice zdatnou, ba za lepší armády francouzské. Proto Vídeňáci nevěřili Francouzům, že se u Slavkova zmocnili všech těch ruských děl, které po bitvě vystavili ve Vídni obyvatelstvu na podívanou. Říkali, že jsou to děla vytažená z vídeňského arsenálu a pro oklamání lidí natřena na zeleno. Ruská děla měla totiž v té době děla a lafety u děl natřená zelenou barvou. Nechtělo se Vídeňákům věřit, že by tolik děl ztratila armáda, která před kampaní r. 1805 razila větu: Zabrosajem Bonaparta šapkami (volně přeloženo: Budeme bít Bonaparta čepicemi).
Napoleon dal v Paříži nazvati nový most na oslavu svého vítězství mostem Slavkovským. Když po pádu Napoleonově ruská vojska vtrhla do Paříže, navrhovali Rusové caru Alexandrovi, aby tento most, hlásající ruskou porážku dal strhnouti. Car však odvětil: „Nechte jej stát. Nám postačí, když v historii bude psáno, že ruská vojska prošla po Slavkovském mostě.“ Když pak navštívil v Tulleriích sál, v němž byly podobizny Napoleonových maršálů a nádherný obraz bitvy u Slavkova, dojat pronesl: „Zde se člověku může připomínat Slavkov“.
František Kopecký
