Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

2) Norbert Brassinne

23. 2. 2011

Významným impulsem pro popularizaci historie bojiště se v roce 1966 stala první návštěva Norberta Brassinna (*18. 9. 1907+28. 9.1988) z belgického Waterloo. Přijel z místa, kde malý Korsičan zakončil svoji oslnivou kariéru. V Brně ho přivítala skupina „napoleonistů“, vedených Josefem Dostálem a A. B. Králem, kteří usilovali o založení brněnské pobočky Amitiés internationales Napoleonie­nes (A.I.N.). Návštěvu popi­suje vyčerpávajícím způ­sobem kronika města Slavkova. V úvodu dlouhého zá­­pisu se píše: „V listopadu oznámila Čs. společnost pro mezinárodní styky v Praze, že naše město navštíví belgický host Norbert Brassinne z Waterloo, aby připomenul obě dávná bojiště Napoleonova a navázal družbu belgických obcí Waterloo a Braine-l’Alleud, Plancenoit a Ohain se Slavkovem. Jsou to obce, na jejichž území se odehrávala poslední Napoleonova bitva…“ Brassinne patřil k  zakladatelům spolku přátel bojiště ve Waterloo „Poslední čtverec“. Poprvé navštívil slavkovské bojiště v uniformě francouzského granátníka  koncem listopadu roku 1966. Návštěvu oznámila v listopadu Čs. společnost pro mezinárodní styky v Praze. Brassinnův podpis zeleným inkoustem se objevil pod zápisem pana Václava Štěpánka v kronice obce Jiříkovice v roce 1967.

Brassinne zapálil 1. prosince večer spolu s jiříkovickými občany ohně na Žuráni. Na Mohyle míru zazpíval silným hlasem Marseillaisu. Tak začala tradice Jiříkovických ohňů.

Záhy po příjezdu Norberta Brassinna vznikl v Jiříkovicích zásluhou iniciátora udržování tradic bitvy z roku 1805 Antonína Dvořáčka (*23. 6. 1901+23. 2. 1981)  z Blažovic a jeho bratrů Vlastivědný kroužek. U jeho začátků byli Bohuslav Buček, Václav Daněk, Josef Fišer, Rajmund Klusal, Miroslav Mazálek, Miroslav Pražák, Jan Šedý, Václav Štěpánek a Alois Zeman. Tito lidé, členové české sekce A.I.N., ředitel Okresního muzea Jiří Knos, fotograf Otakar Horáček ze Šlapanic a také Karel Páral z Jiříkovic, který Brassinna vozil svým autem značky Volha byli jedněmi z mnohých, které Brassinne u nás potkal a podle  kterých si vytvářel obraz o poměrech v republice.

Pan Václav Štěpánek v Bulletinu ČSNS z října 2000 v rozhovoru s Karlem Sáčkem na tuto dobu vzpomíná:

„A po Brassinnově příjezdu vznikl též v Jiříkovicích historicko-vlastivědný kroužek. Nebyla televize, počítače a to přispívalo rozvoji různých kroužků. Pan Antonín Dvořáček nám říkal: Bitva u žádného Slavkova nebyla, byla to bitva u  Jiříkovic, protože tu bylo největší soustředění vojsk, od Jiříkovic postupovala většina armády, v Loučkách měl Murat svoje jezdce – to protože tam byla voda a teplo. A taky povídal: No Napoleon byl hezkej člověk, ale oni ti dva císaři taky nebyli špatní. Ale chlapci nezlobte se, my budeme uctívat ty padlé. Pro ty to všechno děláme. Proto i já vždycky vzpomínal jen na ně, na oběti z Jiříkovic, na vypálení…“

První dva roky zde byl Brassinne sám, pak přivezl autobus přátel a později další dva autobusy z belgických měst Soignies a Vitrivalu.

Podporoval výrobu příležitostných razítek. Odsuzoval sovětskou okupaci v roce 1968. V tom roce na slavkovské bojiště nepřijel.

U nás v areálu bojiště vždy rozhodil hrst obilí z valonských polí a totéž udělal při návratu s obilím od Slavkova. Odvážel si prsť z  polí zkropených krví v roce 1805. Měl rád slivovici, škvarky a líbily se mu naše ženy.

Jeho putování přes Evropu k Mohyle míru a publicita daly impuls a odvahu k organizování vzpomínek ve výroční dny bitvy i příznivcům místních tradic i vojenské historie, kteří v totalitním režimu slavili spíše importovaná výročí, vnucovaná panujícím režimem. Jak píše Ladislav Kořalník v publikaci Sokolnice a slavkovská bitva, "…v roce 1966 některé z nás probudil z dlouhého zimního spánku".  (str. 30)

Z iniciativy Stanislava Bajera, amatérského historika ze Sivic, navštívil Brassinne v roce 1971 i obce Sivice a Pozořice.

O návštěvě kronikář Sivic zapsal: „V neděli 28. listopadu navštívil naši obec belgický občan, jinak hoteliér Norbert Brassinne, který již po několik roků přijíždí do naší republiky navštívit památná místa Napoleonova tažení. Při návštěvě u nás měl v doprovodu svoji družku a synovce.“

V letech 1968 a 1969 položili jezdci na koních z obcí v okolí Mohyly, oblečeni v historických uniformách, věnce na Žuráni a Mohyle míru.

V sedmdesátých letech již přijížděly skupinky z Belgie, Francie a Sovětského svazu aby si prohlédly bojiště a uctily památku padlých. Přidávali se i místní jednotlivci.

Brassinne zde byl naposledy v roce 1984. Tehdy jej již sužovaly zdravotní potíže a v roce 1988 zemřel.

Brassinnův příklad přivedl na slavkovské bojiště i jeho „ideového“ nástupce Pierra Orsata z Lyonu. Poprvé přijel 2. prosince 1972 a od té doby přijíždí s manželkou Marcelou, rodilou Češkou, každoročně.

 

SPOLKY

 

Určitě je zajímavostí, že Pierrův tchán Josef Dostál byl v roce 1969 u založení volného sdružení české sekce A.I.N. (Les Amitiés Internationales Napoleoniennes), kterou založil Louis Senti v roce 1961 v Lyonu a jejímiž zakládajícími členy byli i Pierrovi rodiče Henri a Marie-Thérése.

Prvními členy lyonské sekce A.I.N. se stali Josef Dostál a PhDr. A. B. Král. Dozvěděli se o činnosti napoleonských společností od francouzských turistů, kteří spolu s turisty z bývalého Sovětského svazu na bojiště u Slavkova hojně přijížděli. (Sborník Napoleon 1995.  str.  21)

Dr. A. B. Král také žádal 5. února  1968 Ministerstvo zahraničí o povolení činnosti A.I.N. v Brně. Sborník Npoleon 1995, str. 21) Dostal odpověď, že činnost spolků povoluje Ministerstvo vnitra. Napsal tedy tam. Ale odpověď na svoji žádost nedostal. Tato neoficiální brněnská pobočka A.I.N. za vedení generálního zmocněnce a Pierrova tchána Josefa Dostála si na schůzi 27. února 1969 dala 20 úkolů, směřujících k opravám památek na slavkovském bojišti a rozvíjení tradic při příležitosti významných výročí, které chtěli uskutečnit tak, jak říká zápis:

„Sekce přátel napoleonských památek na Moravě, za předsednictví zmocněnce pana Josefa Dostála, reprezentanta sekce Brno Dr. A. B. Krále, předsedy kulturně školské komise ONV, Antonína Dvořáčka, konzervátora muzea Šlapanice, Václava Štěpánka, kronikáře z Jiříkovic, Josefa Daňka, předsedy JZD Jiříkovice, Josefa Kořalníka, konzervátora napoleonských památek z Telnice společně s ostatními členy A.I.N. v ČSSR dohodli se spolu s odborem cestovního ruchu Brno-venkov a Státním památkovým ústavem v Brně, reprezentovaným Ing. arch. Boleslavem Písaříkem dne 17. 2. 1969 uskutečnit následující úlohy k oslavám 200. výročí Napoleona v našem kraji“.

Členy této pobočky byli již zmíněný Josef Dostál, Dr. A. B. Král, Antonín Dvořáček, Václav Štěpánek, Josef Daněk, Josef Kořalník, Ad. Beneš a další. Celkem asi 40 lidí. Sborník Napoleon 1995) Za pomoci A.I.N. byl 15. srpna 1969 ke 200. výročí Napoleonových narozenin odhalen v brněnských Tyršových sadech jako jeden ze splněných úkolů pomník francouzskému generálu Valhubertovi. Svou účastí je podpořil i čestný předseda A.I.N. Roger Ricardo.

Činnost pobočky doznívala v totalitním režimu po roce 1970 a byla ukončena v roce 1974. Tato kapitola si určitě říká o samostatné pojednání.

Za zmínku stojí i první medaile známého medailéra a absolventa Umělecko-průmyslové školy v Brně Karla Zemana, který v roce 1969 jako dvacetiletý vyhrál první cenu v soutěži, vypsané Okresním národním výborem Brno-venkov. Bylo to v roce, kdy 200. výročí narození francouzského císaře Napoleona významným způsobem oslavovali na Korsice a v Paříži.   (VVM 2-3 1969)

 

SEDMDESÁTÁ LÉTA

 

Mohyla míru jako významná památka přitahovala turisty. V roce 1970 sem zavítalo 40 000 návštěvníků, o pět let později už jich bylo 50 000.

Podobně velký zájem poutal i slavkovský zámek. Koncem roku 1971 byla konečně z větší části generálně opravena zámecká budova a celý obrazový fond restaurován. Opravy měly pokračovat sochařskou výzdobou a úpravami areálu parku. Úprava byla skutečně nákladem 8 mil. Kč dokončena a park byl předán veřejnosti 21. října 1977.

V rpce 1972 bylo uděleno čestné občanství města Slavkova francouzskému krajanovi Františkovi Kotáskovi (*1904+1984). Tento rodák z Horní Moštěnice u Přerova žil v Paříži a soustavně obohacoval nákupy  na bleším trhu sbírky Historického muzea. Jeho jménem byla do opravy muzea nazvaná poslední místnost muzejního prostoru. Slavkov naposledy navštívil v roce 1980. (Ohlasy ze slavkovského bojiště, Vilém Walter, Jaroslav Dvořáček, 1984, str. 69-70) 

 1. července 1973 byla znovu vystavena zřizovací listina a organizace změnila název z roku 1963 na "Historické muzeum ve Slavkově u Brna". Krajský národní výbor Jihomoravského kraje 18. února 1975 rozhodl o tom, že muzeum se stalo jediným specializovaným vědeckým pracovištěm, zaměřeným na prezentaci a dokumentaci napoleonských památek. V té době už byl zámek ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Budeme-li vlastnická práva k  zámku sledovat až do současnosti tak musíme dodat, že od 1. ledna 1987 získalo Historické muzeum do svojí správy zámek a ten byl potom s celým areálem od roku 1996 přepsán rozhodnutím Ministerstva kultury ČR (Rozhodnutí ze dne 14. 4. 1995, viz Postilion č.1/1998, str. 5) do majetku města Slavkova. ( Napoleonské války a české země, sborník, Jan Špatný, 2001, str. 252) Poslední změnou bylo rozhodnutí Zastupitelstva města Slavkova z 17. prosince 2007, kterým byla instituce zámku nazvána Zámek Slavkov-Austerlitz.

V roce 1971 vydalo nakladatelství Horizont Praha knihu „Kutuzov a Napoleon na Moravě“. Čestmír Amort představil v této populárně napsané práci aktéry napoleonských válek, hlavně však, jak název říká,  vojevůdce Kutuzova a Napoleona. V roce 1972 uschnula "napoleonská" lípa u jiříkovického mlýna.

Výstava na slavkovském zámku z roku 1965 byla reinstalována a zpřístupněna 1. dubna 1972. Autorem libreta a scénáře byl Dr. Čech, architektem expozice  Arch. Josef Košutek. Ideový záměr mimo jiné říká, že je třeba: „…ukázat návštěvníkům cenné exponáty a dokumenty v určitém sledu a návaznosti, zdůraznit krutost války, Napoleonovu osobnost nesnižovat ani neglorifikovat…“. Výstava trvala do roku 1974, kdy pokračovaly další opravy zámku.

V roce 1974 přijel poprvé na slavkovské bojiště historik Prof. Dr.Donald D. Horward. Jeho hlavním tématem je analýza vojenství celého Napoleonského období. Seznámil se s historií Mohyly míru a s bojištěm. Byla to první ze čtyř návštěv u nás. (Sborník Napoleon, 1995, str. 31)

Mohyla míru, pohřebiště ostatků padlých, zažila pietní akt 26. 11. 1975. V kovových rakvích byly do krypty uloženy kosterní pozůstatky, nalezené na Starých Vinohradech. Historické muzeum ve Slavkově pozvalo na den 170. výročí pracovníka Československé akademie věd v Brně Dr. Vladimíra Fice, aby osvětlil příčiny, které vedly k válečnému střetnutí v roce 1805 a popsal i průběh bitvy. Přítomni rovněž byli i zástupci Napoleonské společnosti z Dijonu. Na závěr byl promítnut
I. díl sovětského filmu „Vojna a mír“, režírovaného Sergejem Bondarčukem. Na výročí přijelo několik vojáků v historických uniformách z KVH Ostrava a skupina pracovníků politického zpravodajství francouzské televize z Paříže, vedená F. Galantem. Natočili mnoho záběrů z bojiště, nevynechali ani hřbitov ve Šlapanicích a hospodářství Jednotného zemědělského družstva Velešovice.

Výročí v roce 1976 předcházelo otevření expozice „Napoleon a Slavkovská bitva“ na slavkovském zámku. Program zahájil děkan filosofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně univ. prof. B. Šindelář. Bylo to 1. července a stalo se tak po dvouleté přestávce, kdy byl zámek z důvodu rekonstrukce uzavřen.

Za zmínku jistě stojí, že od 6. srpna 1975 existovala v Rousínově Moravská napoleonská společnost. Ustavující schůze se konala v restauraci na Mohyle míru. Vznikla jako částečně recesistická a částečně osvětová společnost zaměstnanců významného výrobce nábytku národního podniku UP závody Rousínov. Cituji ze vzpomínky jejího člena JUDr. Jaroslava Kupky:

„V jejím čele stál rousínovský „kulturtrégr“ Lubomír Flöhsler a další nevelkou členskou základnu tvořili kronikář Jaroslav Kupka, Bohumír Vetešník, Josef Julínek a Ing. Josef Svatoň.

Pořádali výlety na slavkovské bojiště, zúčastňovali se výročních akcí k Bitvě tří císařů a pořizovali k tomu dokumentaci. Na svoje akce často přibírali svoje spolupracovníky nebo přátele a jejich rodinné příslušníky. Zejména L. Flöhsler a J. Kupka se podíleli i na organizaci a průvodcovství několika autobusových zájezdů rousínovských nábytkářů na Žuráň a na Mohylu míru. Ozdobou jejich kroniky je vlastnoruční podpis belgického napoleonského propagátora Norberta Brassinna z roku 1979. Fotografické a filmařské zkušenosti L. Flöhslera jim umožnily pořídit v témže roce krátký ozvučený filmový záznam z akcí kolem výročí slavkovské bitvy. Film byl pak promítán zájemcům v odborářském klubu UP závodů Rousínov. Činnost společnosti fakticky zanikla odchodem některých členů z rousínovského nábytkářského podniku v polovině osmdesátých let.“

Činnost zanikla dle zápisu v kronice této společnosti koncem roku 1982.

Při pietním aktu v roce 1976 se na Mohyle míru znovu objevili členové Klubu vojenské historie z Ostravy, působícího pod patronátem Svazarmu Petřvald. Poprvé zde byli v civilu v roce 1973. V roce 1974 už měli jakési uniformy a vystupovali jako Klub vojenské historie při Muzeu města Ostravy. Přijeli v historických uniformách, které si postupně obstarali na vlastní náklady. Tak to později bylo samozřejmostí i u jiných klubů.

O tom, jak to na ostravsku začínalo píše Václav Řeha ve svých vzpomínkách „Co si ještě pamatuju o tom, co bylo, když jsme byli, pro ty, co budou, až my nebudem“. Z těchto vzpomínek budu několikrát citovat.

„Někdy v roce 1974 mi volal Ing. Petr Bernatík, se kterým jsem se už delší dobu znal z návštěv různých sběratelských akcí a výměnných burz starožitností a zbraní. Řekl, že se v Ostravě vytvořila skupina kluků, kteří mají zájem se sdružit do nějakého společenství či klubu, aby mohli lépe provozovat sběratelského koníčka všeho, co se týká starých zbraní a uniforem a vůbec vojenské historie. Bylo to ovšem v dobách hluboké totality, politické sešněrovanosti všeho, co se jen trochu snažilo vybočovat z obecného šedého průměru. A taková myšlenka byla dost odvážná“.

Toto platí obecně pro tehdejší poměry. Řeha pokračuje: „Mezi zakládající členy patřili Petr Bernatík, Jiří Šťastný, Josef Smékal, František Mádr, Josef Měšťánek, A. Kirchner, Josef Olšar, K. Kocián a Václav Řeha. Později jsem naverboval ještě Přemysla Filipa z Rožnova pod Radhoštěm…“ Uniformy se sháněly a vyráběly všelijak.

A protože ostravští byli součástí Svazarmu a tedy oficiální společenské organizace, mohli si dovolit objednat autobus. Absolvovali (pozn. autora 1976) motorizovanou prohlídku bojiště, hlavně Santonu, Mohyly míru a dalších lokalit. Přidali se k nim další zájemci z Brna a okolí: „Pamatuji se, že mezi prvními byli Ing. Jan Špatný, Vlastimil Schildberger, Andrýsek zvaný Yetti, pozdější šéf šermířské skupiny Rex z Brna, bratři Dvořákové z Tučap, Radim Dufek a další, na jejichž jména si už nevzpomínám. V neděli dopoledne jsme jezdívali na Mohylu míru a tam jsme my uniformovaní slavnostně položili věnec v kapli pomníku. Sešlo se tam vždycky i pár diváků a turistů a Ing. Špatný pronesl krátkou řeč o bitvě a že uctíváme památku mrtvých a že chceme mír a přátelství, aby nás nikdo nemohl politicky kritizovat. Přicházel tam i Brassinne na kterého tam čekali lidé hlavně a ten pronesl jakýsi projev o míru, mluvil francouzsky a jeden místní mu to překládal“, vzpomíná dále Václav Řeha.

V dalších letech se u Slavkova objevovali nadšenci z Prahy, Josefova, Terezína, Trutnova a dalších míst. Byli to například Jiří Hašpl, Ivo Hofbauer, Robert Kratochvíl, Leonid Křížek, Bohouš Kuna a Rudolf Pokorný. Objevovaly se zde další uniformy, tenkrát většinou ještě historické originály. Jednotlivci se ale již pokoušeli o repliky podle dostupných historických pramenů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář